Máme v tom jasno: když nám někdo poradí, že máme jít po červené a pak odbočit na modrou, žlutou nebo zelenou, řeč je o turistických značkách. Právě v sobotu je to přesně 130 let, kdy vznikla ta vůbec první: 11. května 1889 členové Klubu českých turistů vyznačili červenou trasu ze Štěchovic ke Svatojánským proudům.
O první trase se často píše, že zmizela ze světa poté, co ji za druhé světové války zaplavily vody štěchovické přehrady. Ve skutečnosti ale stále existuje. Nevedla podél řeky, ze Štěchovic k Hořejšímu slapu Svatojánských proudů mířila nejkratší cestou přes sedlo Kolna.
Výletníci na Svatojánských proudech (1942).
Před pěti lety byla obnovena, a to v náležitém retro stylu, tedy s původním značením i rozcestníky. Liší se jen její začátek, protože část protínala prostor dnešní štěchovické elektrárny, obnovená část začíná až o kousek dál, na trase naučné stezky Svatojánské proudy. Neexistuje ani poslední část, kterou společně s hlavní částí proudů spolkla Slapská přehrada, proto trasa končí u silnice ze Slap do Třebenic.
Slapy, Sedlo a Kubíček
Už ve středověku komplikovalo dopravu soli, dřeva a dalšího zboží po Vltavě množství nebezpečných proudů, balvanů a skal. Nejstrašidelnější pověst mívaly Svatojánské proudy, skaliska v proudu řeky nad Štěchovicemi. Téměř nepřekonatelnou překážkou bývala skála zvaná Sedlo, kde se voda drala přes skaliska a voraři museli proplout úzkou průrvou mezi skálou a břehem, nazývanou Hrdlo. Sedlo s takzvaným Horním slapem patřily k nejznámějším místům Svatojánských proudů. Pověstný byl i Dolní slap a další skála uprostřed řeky s laskavým jménem Kubíček; také u něj skončila cesta pro řadu plavidel i vorařů.
Trasa a zajímavosti z okolí Svatojánských proudů.
Splavňování Vltavy se odehrálo v několika etapách hlavně během 16. a 17. století. Nejdůležitější práce na odstranění hlavních překážek v proudech proběhly za vlády císaře Ferdinanda III. v roce 1641, kdy pověstnou skálu Sedlo částečně rozstříleli a plavební dráha se konečně trochu uvolnila. Iniciátor celé akce, olomoucký rodák a opat kláštera Hradišťko Kryšpín Fuk (asi 1585–1653), byl za zásluhy povýšen do šlechtického stavu.
Právě on také nechal zhotovit oblý pískovcový sloup zakončený železným císařským orlem. Říkalo se mu Ferdinandův, Solný či Regulační a od roku 1643 stával na skále Sedlo – respektive na tom, co z ní zbylo –, aby připomínal zásluhy císaře na splavnění Svatojánských proudů. Vorařům se od té doby vedlo trochu lépe, špatně ale skončil železný císařský orel: v roce 1918 ho prý coby symbol habsburského mocnářství ze sloupu srazili a hodili do Vltavy.
Návrat pod vodu
Nejhezčí turistická pohlednice zobrazuje tisíciletý dub v Peruci |
Vory pluly po Vltavě dál, ale po vyznačení první turistické trasy do hlubokého kaňonovitého údolí lemovaného skalami mířilo čím dál víc milovníků romantiky a dobrodružství. Doba, kdy se Svatojánské proudy proměnily v turistický magnet, ale vlastně trvala jen krátce. Dnes řeku lemuje naučná stezka, ale peřeje plné balvanů a skal navždy zmizely pod vodní hladinou Štěchovické přehrady. Společně s nimi se pod vodou ocitla i dlážděná stezka, která vedla po pravém břehu; zapřažená zvířata tady tahala prázdné lodě proti proudu, aby se na nich další a další výletníci mohli vozit od Svatojánských proudů zpět do Štěchovic. Naučná stezka, zaměňovaná s první značenou trasou KČT, se většinou klikatí ve skalách vysoko nad hladinou a mezi nejoblíbenější témata mezi výletníky patří to, zda se sem dá jet s kočárkem (nedá), na kole (nesmí) a s malými dětmi (jak kdo, záleží na vaší rodičovské a prarodičovské odvaze).
Vltavské Svatojánské proudy – pohled na skalisko Sedlo a Ferdinandův sloup. Na snímku pod je jeden z turistů na cestě do Davle.
Kde vlastně ale bylo srdce Svatojánských proudů? Nezbývá než se postavit na hráz Slapské přehrady a mávnout kouzelnou hůlkou. Kdybychom dokázali vidět skrz tuny betonu a skálu, asi sedmdesát metrů hluboko pod námi se krčí Dolní slap aneb již zmíněné skalisko Kubíček. Přímo před vámi téměř uprostřed hladiny byste mohli v podobné hloubce vidět zbytek Sedla neboli Horní slap (GPS 49.8245000 N, 14.4298700 E).
Horolezec Radek Jaroš pokřtil v Praze největší turistickou značku |
Hotýlky a hospody, které kdysi lemovaly břehy, v této části přehrady nenajdete, jsou až o kousek výš proti proudu. U přístaviště pod hrází Slapské přehrady ale mají poslední zastávku výletní lodě, které sem připlouvají z Prahy, a tak pokud se vám nechce šlapat pěšky přes rozcestí Kolna, můžete se podobně jako dávní výletníci do Štěchovic vrátit po řece.
Proč Svatojánské?
Říkalo se jim Vltavské, Skalní nebo Štěchovické, jméno Svatojánské proudy se začalo používat po roce 1722, kdy byla kousek od Ferdinandova sloupu vztyčena socha sv. Jana Nepomuckého, patrona plavců. Před napuštěním Slapské přehrady se obě památky přemístily pod hráz Slapské přehrady, kde vzniklo odpočinkové místo u sv. Jana.
Trampové a biografy
Aby výletníci nemuseli zpět do Štěchovic šlapat pěšky, plavili se vltavským údolím na takzvaných biografech, speciálně upravených pramicích. Cestou ještě mohli zahlédnout úzká boční údolí a skalní plošiny, kde trampové budovali své první osady – ostatně naučná stezka dodnes vede právě kolem ikonické Ztracenky (byť ta původní bývala také o něco níž) a když ze Štěchovic zamíříte vzhůru údolím Kocáby, po několika kilometrech dorazíte k neméně slavné Askaloně.
Plavecká kaple
Z rozcestí Kolna se můžete vydat po červené značce k jihu. Po třech kilometrech dojdete k plavecké poutní kapli Nanebevzetí Panny Marie Na Rovínku (GPS 49.8191047N, 14.4239417E); pod ní stával hotel Záhoří a ještě o pár set metrů dál na břehu řeky sezonně fungující hospoda Radio. U ní bylo přístaviště, odkud speciální šífy pro 50 až 200 lidí vyplouvaly na plavbu Svatojánskými proudy do Štěchovic. Cestou lodníci ukazovali zajímavá místa: Horní a Dolní slap, U křemele, Ve strhaných či Žižkův brod. Plavbu provázely také barvité historky ze života vltavských šífařů.
Sloup pod vodou
Aby Proudy byly jako dřív, svatý Jan Nepomucký i Ferdinandův sloup jsou na Sedle dodnes. Uvidíte je ale jedině jako potápěči anebo na fotkách pořízených pod vodou: sloup se ve zmenšené verzi vrátil pod vodu v květnu 2008, v roce 2012 jej následovala socha od Petra Váni. Vzhledem k místu, kde stojí, jsou atrakcí hlavně pro potápěče (rady, jak a kudy k ní, najdete zde, ale správný patron jistě ochrání všechny ty, kteří budou bloudit v temných, studených a tajemných vodách – a nemusí jít jen o Svatojánské proudy.