INFO Times24

Říkají mi digitální nomád, i když to spojení nemám moc rád. Vlastně ale můj život vystihuje, stejně jako třeba mongolští pastevci nemám stálý domov a jednou za čas si zabalím pár věcí, které vlastním, a přesunu se jinam. Jen mě na rozdíl od pastevců živí digitální technologie a podnikání v Čechách, které přes počítač řídím a dál rozvíjím.

Můžu pracovat odkudkoliv, kde se připojím na stabilní internet, a už 5 let toho naplno využívám. Vyhnu se šedé české zimě a spoustu míst poznám mnohem víc do hloubky, než kdybych přijel jako běžný turista. V podstatě v nich běžně žiju. Přes týden pracuju, o víkendech vyrážím na výlety, čas od času si udělám delší volno pro objevování.

Ukážu vám teď 7 míst, kde jsem strávil alespoň měsíc života, trochu netradičním pohledem. Ani jako běžný cestovatel, ani jako místní. Něco mezi tím.

Chiang Mai, Thajsko

Slavné historické město na severu Thajska můžu směle nazvat svým druhým domovem. Právě z něj píšu tento článek a už brzy budu slavit rok času, který jsem zde v součtu strávil. Doma jsem se tu ale cítil už při první návštěvě před 5 lety. Představte si pohodové Brno plné mladých Thajců a buddhistických chrámů, s tropickým podnebím, jednou z nejlepších kuchyní světa a krásnou džunglí hned za městem.

Chiang Mai Vinš vřele doporučuje.

 

I když sem poslední dobou přijíždí víc a víc turistů, hlavně z Číny, pořád se jim dá bez problémů vyhnout. Zároveň tu ale na každém rohu potkáte lidi, kteří žijí podobně jako já. Mohou pracovat odkudkoliv a vědí, že hlavně v průběhu zimy je Chiang Mai jedno z nejlepších míst na celém světě, kde se na chvíli usadit. S nízkými náklady na život, skvělým internetem, dostatkem míst na práci a úžasně pestrou komunitou je to ideální místo pro rozvoj nových projektů.

Jezdím na motorce a okolní hory s nekonečně klikatými silnicemi jsou pro mě ráj. Najezdil jsem tu přes 20 000 kilometrů a stále na mě čeká spousta míst k objevení. Nádherné výhledy, národní parky, etnické vesnice, krasové jeskyně i pohodová městečka, kam běžný turista zavítá jen naprostou náhodou. Kdybyste chtěli v zimě na pár měsíců zakotvit někde v tropech, Chiang Mai vřele doporučuji.

Bangkok, Thajsko

Nebýt vyčerpávajícího vedra, klidně bych se do hlavního města Thajska odstěhoval. Pokud vezmu v potaz i pestrost a poměr ceny a kvality, seženu tu pravděpodobně nejlepší jídlo na světě. Od thajského přes japonské, korejské, vietnamské a čínské až po téměř cokoliv z Evropy. Mimo hlavní ulice navíc toto obří velkoměsto působí až neuvěřitelně klidně a pohodově. Přitom jsem první den měl pocit, že mi z něj praskne hlava. Stačí jen postupně zjistit, jak v Bangkoku fungovat.

Za rozumné peníze tu navíc dosáhnete na velmi vysoký životní standard. Pronájem pěkného apartmánu ve 30. patře domu s bazénem, posilovnou a kanceláří vyjde na 7 až 10 tisíc korun na měsíc. Thajské jídlo na ulici kdykoliv seženete za ceny kolem 40 korun, za pár korun vám vyperou a uklidí. I proto tu žije spousta lidí z celého světa a bez problémů si najdete kamarády jak mezi Thajci, tak cizinci. Ze zdejších dvou letišť se pak snadno a levně dostanete téměř kamkoli na světě. Lety po celé jihovýchodní Asii stojí doslova pár stovek.

Da Nang, Vietnam

Třetí největší město Vietnamu opět v mnohém připomíná univerzitní Brno, navíc se mu ze záhadných důvodů stále celkem vyhýbá turistický blázinec. Přitom ho obklopuje nádherná příroda, nabízí krásné pláže a božsky dobré a levné jídlo. Právě díky univerzitě a technologickým firmám je při tom Da Nang až překvapivě bohaté město a spousta mladých Vietnamců tu umí dobře anglicky. Na rozdíl od stydlivých Thajců nebo Japonců, ke kterým se ještě dostaneme, využijí Vietnamci každou příležitost, aby se s vámi mohli seznámit.  

Podle Vinše se ze záhadných důvodů Da Nangu stále celkem vyhýbá turistický blázinec.

 

Vietnamci navíc milují kávu a mám pocit, že zrovna v Da Nangu je koncentrace kaváren na obyvatele ještě větší než v Brně (jde to ještě vůbec?). S kafem za 10 až 20 korun mě bez problémů všude nechali pracovat klidně celý den. Jen pozor, ve většině Vietnamu je v zimě dost nepříjemná zima.

Kyoto, Japonsko

Zatím jsem ve světě objevil jediné velké město hezčí než Praha. Kyoto mě naprosto uchvátilo svou historií i tím, jak hodně si jí současní obyvatelé váží. Nehledě na pohádkové lesy v kopcích, které město obklopují, a na podzim se barví do takových odstínů oranžové a červené, že se vám ani nechce věřit, že jsou skutečné.

Kjóto je město v Japonsku s populací více než 1,5 milionu.

 

Jenže na rozdíl od všech předchozích měst bych v Kyotu nechtěl dlouhodobě žít ani zadarmo. Vlastně asi nikde v Japonsku. Proč? Je to sice nádherná a fascinující země, kterou určitě doporučuji procestovat, zároveň je ale až příliš odlišná. Nikde jsem nezažil tolik kontrastů a absurdních situací, jako právě v Japonsku. 

Místní si navíc drží velký odstup od cizinců a jen málokdo mluví aspoň trochu anglicky. Potkal jsem pár Evropanů a Američanů, kteří v Japonsku žijí mnoho let a mluví plynně japonsky, a většina se shodla na tom, že najít opravdové přátele mezi Japonci je téměř nemožné. To, že je na vás někdo milý, zdaleka neznamená, že na vás chce být milý. Je to jejich společenská povinnost.

Melbourne, Austrálie

Čím víc cestuji, tím raději se vracím domů, do Česka. Uvědomil jsem si, jak dobře se nám hlavně ve větších městech žije. Jak oproti chudším zemím, tak v mnoha věcech i oproti těm bohatším. I když jsem ze začátku z Čech vlastně dost utíkal, nakonec jsem na světě našel jediné místo, kde bych se usadil raději než v Praze. V Austrálii. Už jen kvůli neuvěřitelně pohodovým lidem, počasí a oceánu.

„Melbourne krom toho mimo nejužší centrum působí jako jedna obří vesnice,“ říká Matouš Vinš.

 

Těm, kdo se do Austrálie nikdy nepodívali, se to těžko vysvětluje. Většina z těch, kdo tam byli, naprosto chápe, o čem mluvím. Obvzlášť, bavíme-li se o nejlidnatějším státě Victoria a jeho hlavním městě Melbourne. Městě, které sice pevně stojí na „západních” základech, ale zároveň sem Asiaté, tvořící dnes více než třetinu obyvatel, vzali to dobré z východního přístupu k životu. A k tomu spoustu výborného asijského jídla.

Melbourne krom toho mimo nejužší centrum působí jako jedna obří vesnice. Všude máte v docházkové vzdálenosti svého zelináře, pekaře, drogerii, kavárnu, restaurace či holiče, kde vás všichni znají, a běžně se se soudedem stavíte na kus řeči. Zároveň ale pořád bydlíte v metropolitním velkoměstě se všemi jeho výhodami. A protože dělat si nároky na „opravdové australanství” je téměř nemožné, může se tu doma cítit klidně i Zafod Bíblbroxse dvěma hlavami a třetí rukou. Nikomu by to nepřišlo divné. Australané jsou k tomu, stejně jako já, naprosto posedlí kvalitou jídla a kávy a nedají dopustit na dobré víno. Nešlo se nezamilovat.

Holandsko

Měl jsem to štěstí, že jsem hned při první návštěvě Amsterdamu poznal i několik místních a postupně se podíval na místa, kam běžný návštěvník nezavítá. I přes první lehce zděšený dojem z párty centra jsem si tak postupně město dost oblíbil a několikrát se do něj vrátil, a zároveň začal objevovat další místa v celé zemi. Třeba na historické městečko Naarden, kde je pochován J. A. Komenský, nedám dopustit. 

V celém Holandsku mě fascinuje poklidný, ale přesto přesný rytmus života, obrovské „výlohy”, kterým člověk vidí lidem do obýváku i hrdá historie maličkého národa, který se svým obchodnickým umem uměl (a stále umí) prosadit po celém světě. Holanďané jsou navíc zcestovalý národ s perfektní angličtinou a není problém strávit hodinu hlubokou konverzací s náhodným člověkem v kavárně.

Berlín

Posledních šest let se držím tradice, že každý rok strávím minimálně 2 týdny v Berlíně. Většinou i víc. Na rozdíl od Prahy je to jedno z těch měst, kde se turisté musí po chvíli začít děsně nudit. Skoro všechny části, které dřív patřily do sovětské sféry vlivu (a těch je většina), jsou navíc dost ošklivé. Přesto mám město opravdu rád a spousta mých nomádských kamarádů se sem už alespoň na půl roku přestěhovala a nechtělo se jim odjíždět.

Matouš Vinš každý rok strávím minimálně 2 týdny v Berlíně.

 

Čím to? Jakmile totiž Berlínu nakouknete pod pokličku prvního dojmu, zjistíte, že patří mezi nejpřátelštější a nejpestřejší města vůbec. Minimálně co se národností, všemožných povolání a umění týče. Snadno tu během deseti minut v baru potkáte brazilskou fotografku, zélandského finančního analytika, švédského řezbáře, polského baristu, vietnamskou tatérku, rumunského programátora a malijského bubeníka. Jen tak, naprosto náhodně. O skvělém jídle a kávě se asi ani nemusím zmiňovat.

Nikdy mě asi nepřestane bavit jen tak se náhodně procházet po berlínských ulicích, pozorovat lidi a všímat si drobných detailů, kterými místní město zkrášlují, nebo si z něj jen dělají srandu. Rád si v letní podvečer s kamarády jen tak sednu s lahváčem nebo limonádou do parku, stejně jako stovky dalších, a poslouchám pouliční muzikanty, nebo si prostě jen užívám života.