INFO Times24

Jaké to je přijet do Číny a začít zde žít a pracovat? O své postřehy, problémy, ale i úsměvné momenty se s čtenáři serveru Lidovky.cz podělí vysokoškolská vyučující Darina Ivanovová.

Nejen prací je živ člověk. Tady v Pekingu to platí dvojnásob, protože vzhledem k rozloze státu a studnici ultra zajímavých přírodních lokalit a předlouhé historii víte, že se o víkendech nudit nebudete. Stále je co objevovat. A vždycky mám pocit, že nový víkendový zážitek překoná ten předešlý. Manžel s nadsázkou tvrdí, že je to se mnou náramně jednoduché, že se mi vždy nejvíc líbí v poslední destinaci.

Darina Ivanovová Darina Ivanovová učila češtinu pro cizince na FF UK (v rámci práce několikrát krátkodobě učila na univerzitách v zahraničí, nejčastěji ve Finsku), do letošního léta působila jako tajemnice pro lektory a organizaci kurzů Letní školy slovanských studií FF UK. Je spoluautorkou učebnic Basic Czech I. a II., od září pracuje na Beijing International Studies University. Baví ji cestování, design a architektura.

Výlet na Velkou čínskou zeď jsem vybírala zvlášť pečlivě, přece jen ze všech učebnic dějepisu i zeměpisu mám v sobě k téhle gigantické (a podle mě marné co do účelu) stavbě zakódovanou úctu. A pro leckoho je cestovatelským snem ji navštívit. Všichni domácí ji samozřejmě nazývají jenom Velká, bez přídomku čínská. Z Pekingu je celkem příjemně dostupných (okolo hodiny a půl až dvou cesty) několik jejích úseků. Některé jsou víc turističtější, některé opuštěnější, některé až přespříliš zrestaurované. Řada rychlonávštěvníků ji navštíví na obrátku taxíkem z Pekingu, cvak, cvak na památku, na FB a zpět. Určitě jsem jeden z mála návštěvníků, který ji zdolával po žebříku a probudil se na ní do slunečného studeného rána.

Dozvěděla jsem se o možnosti strávit noc na zdi ve stanu, romantická představa zafungovala a bylo rozhodnuto. Každá krása musí být zasloužená, v našem případě strmým pochodem po divoce porostlé hoře s bágly naplněnými půjčenými stany, spacáky a karimatkami, navrch s proviantem nejen na večerní BBQ. 

Chvílemi jsem věřila, že příroda dokáže vytvořit pravoúhlý sklon svahu a vrátila se do dětství věčnou otázkou: „Kdy už tam budééém?“ Až jsme tam nakonec byli a u NÍ ze soušek stlučený vratký žebřík, zážitek k nepopsání. Impozantní vstup na prý jedinou stavbu viditelnou z vesmíru. Odměnou byl pohled na liduprázdnou pentli zdi linoucí se do nekonečné dáli. V žádném případě pohodlný chodníček, některé stupně -schody tak vysoké, že nechápu, jak je zdolávali při své tehdejší výšce samotní Číňané. Ideální prostředí k reklamě na kloubní přípravky.

Západ slunce pozorovaný ze zdi mě opravdu dojal skoro k slzám, které pak bezpečně vyvolal silný vítr, jenž s nocí přišel. Najíst, napít, vyčůrat a spát. S předposledním úkonem to bylo klasicky po česku s opatrnými nášlapy do listnatého lesa, přece jen jsme tady nebyli první výprava… Moc jsem toho nenaspala (díky, němečtí sousedé!) a před šestou ranní se neochotně s drkotajícími zuby drala ze stanu na pochod do lesíka. S hřejivou myšlenkou co nejrychleji se vrátit do spacáku. 

 

Překvapila jsem pak sama sebe i manžela, když jsem promrzlými prsty otevřela zip stanu a zahlásila, že už se v žádném případě do stanu nevrátím. Venku totiž nastal ten úžasný moment, kdy fyzická nepohoda prohrála v souboji s přírodou, která čarovala, slunce právě vycházelo a postupně osvětlovalo pohoří (a vítr se nás stále pokoušel sundat ze zdi). Idylu rušily jen prázdné pivní plechovky poletující s rachotem po omezené šíři zdi mezi stany. Po improvizované snídani a úklidu jsme se vydali na cestu dolů směrem k vesnickému jídlu a teplu. Myslím si však, že silný emocioální zážitek z téhle ranní cesty za toaletou zůstane dlouho předlouho nepřekonán.