Ačkoliv neměli moc zkušeností, rozhodli se rodáci z Mohelnice Michal Kvapil a Dalibor Feit splout aljašskou řeku Yukon, proslavenou érou rýžování zlata i polárním cestovatelem českého původu Janem Eskymem Welzlem. S sebou si přitom nevzali ani stan nebo vařič, jen oprýskanou kánoi a pár nezbytností.
Jak vás napadlo splout zrovna řeku Yukon?
Dalibor: Byla to moje iniciativa, věděl jsem, že tam byla zlatá horečka, četl jsem knihy od Jacka Londona. Jednou jsem se dozvěděl, že se tam jezdí uprostřed léta takový závod a chtěli jsme to taky sjet na kánoi. Ne jako závod, ale užít si tu cestu.
Michal: Ten závod se jmenuje Yukon river quest, ti nejrychlejší ho jezdí za nějakých 55 hodin a ten limit na dojetí jsou asi 4 dny, což pro nás nebylo, ale ta myšlenka sjet to na kánoi zůstala a v srpnu, což bylo dávno po té soutěži, jsme se tam vypravili po vlastní ose.
Potkali jste na cestě jiné cestovatele?
Dalibor: Překvapilo nás, že první polovinu cesty jsme potkávali zhruba deset lodí denně a poté už jen tak 5 lodí denně, možná i méně. Když jsme potkali nějakou organizovanou skupinu s průvodcem, tak jsme byli překvapeni, že je tam najendou tolik lidí naráz.
  |
Měli jste se splouváním nějaké zkušenosti? Jak jste se připravovali?
Michal: Kolega nějaké zkušenosti má, já jsem byl začátečník. Na řece jsem byl více méně pouze jednou s organizací Brontosaurus, kdy jsme odklízeli část toku řeky Moravy.
Chorvatská řeka Zrmanja je výzvou pro raftaře |
Dalibor: Já jsem byl poprvé na vodě se školou, řídil jsem a Michal byl háček. Ale vlastně jsme do toho vyrazili nezkušeně a řeka nás učila za pochodu.
Michal: Řeka ale není vůbec divoká, je to spíš ‚olej‘, kde se nejde moc vyklopit.
Přesto jste pluli celkem rychle.
Michal: Ta řeka jede šest kilometrů v hodině, ale je tam jezero Laberge, které se musí opravdu odpracovat rukama, tam řeka nepomůže, celkově má jezero asi 50 kilometrů na délku. Tam jsme strávili doopravdy dva dny, které nás hodně vysílily. Ale hned, jak se jezero zase zužuje do řeky, tak tam má řeka docela rychlost, takže jsme si odpočinuli. A za další den jsme najeli nějakých 90 kilometrů, protože jsme byli takoví rozcvičení po tom jezeru. Možná i na úkor toho, že jsme si neužívali krás té přírody okolo. Okolí je u řeky Yukon hodně rozmanité a není tam úsek, který by se nějak opakoval.
Co všechno jste museli zařídit, než jste se mohli vydat na takovou výpravu?
Dalibor: Já jsem pracoval u Němce, který má hodně naježděno, tak jsem se ho ptal, co je potřeba. Byla potřeba hlavně mapa, protože řeka má různá ramena, tak abychom nezabloudili. Pak loď, kotlík na vaření jídla, pádla, vesty, barel na jídlo.
Na Yukonu je povoleno rozdělávat oheň v otevřené přírodě i rybařit během cesty na řece. Suché dřevo je snadno dostupným palivem na obou březích řeky. Těsně pře Lake Laberge.
Michal: My jsme s sebou neměli žádnou plynovou bombu, poctivě jsme třikrát denně rozdělávali oheň a nespali jsme ve stanu, takže jsme to vzali hodně oldschoolově, jako ti cestovatelé tehdy. Takže jsme i tu přípravu směřovali na na to, že budeme spát pod širákem a vařit na ohni.
Nelitovali jste někdy, že jste si stan nebo vařič s sebou nevzali?
Dalibor: Plynový hořák nám nechyběl, ale stan občas ano. V Yukonu bývá přes léto obvykle sucho, ale celý první týden nám pršelo.
Michal: Měli jsme takové celty, které jsme si dávali pod sebe, aby nám nenavlhly spacáky, ale když pršelo, tak jsme tu celtu využili tím způsobem, že jsme ji přehodili z druhé strany přes sebe zvrchu. Takže jsme spali tak, že zvrchu pršelo a zespod kondenzovaly kapky, jak jsme dýchali, ale byla to lepší varianta, než se nechat úplně propršet.
Bylo něco, čeho jste se opravdu báli?
Dalibor: Hlavní obava byla z medvědů a potom také z peřejí, ale bylo málo vody, takže žádné peřeje nebyly.
|
„Nakonec jsme jeli tak poctivě vpravo, že jsme si ty peřeje poctivě objeli.“ |
Michal: My jsme měli takové obavy, že jsme se před těmi peřejemi obrovsky psychicky připravili, všechno jsme přivázali, v mapě jsme vyčetli, že je nejlepší jet zprava a nakonec jsme jeli tak poctivě vpravo, že jsme si ty peřeje poctivě objeli. Takže jsme byli nakonec i trochu smutní, že jsme nezažili takové to ‚drncání‘ a adrenalin projet si pořádnými vlnami, ale že jsme ty peřeje o nějaké čtyři metry minuli a dívali jsme se na ně z klidné vody.
Dalibor: Moje větší obava byla tedy z medvědů. Kdyby nás v noci překvapil medvěd, tak by to bylo nepříjemný. Což se nám vlastně i jednou stalo, přijeli jsme na místo, kde už někdo spal, protože to bylo v mapě označené, takže se tam 3, 4 lodě večer sešly.
Michal: Stalo se nám, že jsme přistáli u břehu, byli jsme opravdu unavení, protože jsme ten den vstávali asi ve čtyři ráno a říkali jsme si, že rovnou půjdeme spát. Vylezli jsme, a když jsme se vraceli pro věci z lodi, tak z druhého břehu k nám plaval velký dospělý medvěd, přímo do toho kempu. Takže všechny posádky hned začaly dělat velký hluk, aby ho odehnaly, ale stejně člověk někde v hlavě měl, že ten medvěd je na té jeho straně. Viděli jsme ho vylézt nějakých 40 metrů od nás a věděli jsme, že tam je, takže to bylo něco, co nás i trošku psychicky rozhodilo a člověk musel pořád tak nějak počítat s tím, že tam je. A Dalibor většinou usnul úplně v pohodě, mně to trvalo trochu déle. Ale naštěstí se nic nestalo.
A schovávali jste kvůli medvědům jídlo?
Michal: Na to existují pravidla, například že se nesmí spát tam, kde jsme jedli a mělo by se spát 50 metrů od ohniště. To se nám vždy nepovedlo, ale 20 metrů od něj jsme vždy spali. A měli jsme i barel s jídlem a něm položený ešus. Kdyby šel po barelu, tak spadne ešus, udělá rámus a víme, že je tam medvěd. A máme aspoň pár vteřin na to šáhnout na bear spray a připravit se.
Když jsme u toho jídla. Měli jste možnost doplnit si během cesty zásoby?
Michal: Je tam jen jedno místo k doplnění zásob po 350-ti kilometrech. Bylo tedy potřeba jídlo zhruba na týden. Snažili jsme se tedy rozpočítat jídlo tak, abychom ho měli dostatek a aby se zároveň vešlo do barelu. Takže to byla taková kombinace fazolí, těstovin a zeleniny, které jsme se snažili v různých variacích jíst.
Dalibor: Já jsem měl prut na ryby, ale jsem špatný rybář, chytil jsem jednu malou štiku
Michal: Měli jsme také docela osobitou loď, hliníkovou, obouchanou, ale všichni ostatní, kteří po řece pluli, tak měli místní rental boats, které byly všechny stejné, zelené nebo červené. A jak jsme byli jediní s jinou lodí, tak nás všichni na řece poznávali. A jedna rodina, která končila po prvních 350- ti km v Carmacks a zbylo jí nějaké jídlo, tak nám ho dali nezištně do lodi se vzkazem, ať se nám daří. Všimli jsme si toho až po pár kilometrech zpátky na řece. Každý se tam snažil pomáhat si, sdílet. To jsem v takové míře nikde jinde nezažil.
Organizované výpravy s průvodcem, veškerým vybavením a pohodlím zase někdy na pocitu dobrodružství uberou. Člověk se místy cítí jako na vodáckých dálnicích v České republice.
Co byl váš nejsilnější zážitek?
Michal: To jste mě až zaskočila. Já se přiznám, že jsem měl těch zážitků během cesty tolik, že jsem si musel psát deník, abych všechno nezapomněl. A nejsilnější pro mě osobně bylo, když jsem dorazili do Dawson City a našli jsme hrob cestovatele z našeho regionu Jana Eskyma Welzla. Vybavil jsem si, jak mi děda v dětství vyprávěl o těch jeho cestách po Sibiři a po Kanadě a o tom, že tam někde na severu zemřel a má tam hrob. A když jsem stál u toho hrobu, tak jsem si vzpomněl, jak jsem byl malý, seděl jsem u dědy a pozorně poslouchal ty příběhy.
Dalibor: Pro mě byl nejsilnější zážitek ta celková svoboda, v přírodě, daleko od lidí. Rozdělávat oheň...
Snažili jste se i vy najít nějaké zlato po vzoru zlaté horečky?
Dalibor: Je to teď taková turistická atrakce, nějaká cestovka tam zaveze lidi, třeba i rýžovat zlato s pánví, ale to jsme nechtěli. V té mapě jsou zakresleny historická místa, kde se nacházejí ještě různé pozůstatky z té doby. Je tam stará loď, chaty, rypadla, které je relativně zachované. Stopa té zlaté horečky je vidět po těch březích neustále, člověk pořád na něco naráží.
Nepřevrátili jste se?
Michal: Jednou nám chyběl asi centimetr a začali bychom nabírat vodu, měli jsme špatně zajištěný náklad v lodi. Takže asi 4 vteřiny po startu jsme se málem potopili.
Máte nějaké další nápady na společnou výpravu?
Michal: Teď už tady asi takovou výpravu podnikat nebudeme, máme různě časově přidělená víza.
NOMÁDI: 10 věcí, které se naučíte během 50 dní života v dodávce |
Dalibor: Ale když jsme pluli, tak padl návrh, že bychom řeku Yukon chtěli splout až do Beringova moře, zbývá nám 2 300 kilometrů, my jsme ujeli zhruba 750 kilometrů. Takže by to byla opravdová divočina přes celou Aljašku. Ale byl to jen takový nástřel, se kterým si pohráváme a plánujeme, že bychom se vrátili a dotáhli to.
Kromě splouvání řeky jste navštívili i celkem velké město Dawson City. Jaké bylo?
Dalibor: Dawson City si pořád drží takovou atmosféru, jako z doby zlaté horečky, nejsou tam ani teď asfaltované cesty, jsou tam jen takové vyvýšené chodníky a když zaprší, tak je to divoké. Je to pořád velmi autentické. Holky tančí kankán, je tam i velké casino, i tohle stojí za to si zažít.
Michal: Skamarádili jsme se s Francouzi, dali jsme si s nimi pivo. Bylo jim 19 a 21 let a na řece se přiznali k tomu, že by chtěli podniknout cestu kolem celého světa až zpět do Francie. Je zajímavé, že člověk potkává takové otevřené, inspirativní lidi, když se nebojí vyjít z komfortní zóny a je to strašně obohacující.
Gerties – kasino, které slouží místním od dob Zlaté horečky. Tady místní prohrávali své těžce vydřené zlato při pohledu na kankán místních tanečnic. Možná jim to ovšem zase tolik nevadilo.
Michal: Měli jsme jednu takovou rozbušku, asi v půli cesty. Zapomněl jsem jen lékárničku, což vyvolalo první napětí. Dalibor byl ten, který všechno vymyslel a já jsem to měl zařídit, dělal jsem dílčí úkoly. Ale ono organizování po čase člověka unaví. Tak jsme si vyříkali, že nemůže být jeden kdo to vymýšlí, a ten druhý, kdo čeká na pokyn, ale že tam musíme být jako tým, dva rovnocenní lidi, který pracují pro ten celek a od té doby už to fungovalo.
Co byste vzkázali těm, kteří uvažují o podobné cestě?
Michal: Ať lidi cestují, nebojí se vyjít ze své komfortní zóny. Nenechat se odradit tím, že chybí zkušenosti. Postavit se stereotypům a zvykům není někdy jednoduché, ale stojí to za to! Člověk si nesmírně rozšíří obzory a upevní si vlastní hodnoty a názory.
Dalibor: Ať si vezmou pilu, lano, mapu, loď, nůž, vesty, barel, lékárničku, pepo nebo něco na rozdělání ohně, recepty, co se dají dělat na ohni. Vyplatí se nepromokavé oblečení a lopata na strmé břehy.