INFO Times24

V prvních dnech Československa vládla euforie. Dokládá to příhoda z tramvaje, v níž se cestující v pražské Libni pozdravili „nazdar, občane“. Další to okomentoval: „Tak je to správně. Ode dneška jsme si všichni rovni.“ Atmosféře, politice i médiím před sto lety se rozhovoru věnují Josef Tomeš a Richard Vašek, historici Masarykova ústavu Akademie věd.

Josef Tomeš, historik Masarykova ústavu Akademie věd.

 

LIDOVÉ NOVINY: V neděli 28. října jsme oslavili sto let Československa. Kdo slavil první „narozeniny“ masarykovské republiky a kdo je naopak oplakal?

TOMEŠ: Převážná většina Čechů i Slováků slavila první narozeniny společného státu upřímně, spontánně a okázale. Obyvatelstvo republiky bylo však národnostně pestřejší, v tom Československo zdědilo fatální problém právě zaniklého Rakouska-Uherska. Vedle českého národa tady žilo mnoho občanů německé národnosti. Oficiálně to byla menšina, ale musíme si uvědomit, že tato menšina čítala okolo tří milionů lidí. A Němci zrod Československa, v němž se ocitli proti své vůli, neslavili.

Převážná většina Čechů i Slováků slavila první narozeniny společného státu upřímně, spontánně a okázale. Obyvatelstvo republiky bylo však národnostně pestřejší, v tom Československo zdědilo fatální problém právě zaniklého Rakouska-Uherska.

Během následujících dvacátých let, kdy byly hospodářské a sociální poměry v Československu podstatně příznivější než v sousední Německé říši, se situace změnila a značná část českých Němců a jejich politické reprezentace, podnikatelských i kulturních elit zaujala vůči Československé republice loajální a přímo státotvorný postoj, jehož výrazem byla takzvaná aktivistická politika německé sociálnědemokratické, křesťansko-sociální a agrární strany, jež byly zastoupeny ministry v koaličních vládách republiky. Státní svátek se slavil i v převážně německých městech českého pohraničí.

VAŠEK: Nesmíme zapomenout ani na Maďary, kterých v Československu žilo okolo tři čtvrtě milionu. Ti také měli na vznik československého státu jiný pohled. Konec první světové války a následný vznik nástupnických států nebrali jako nic pozitivního. S republikou většinou nesympatizovali a s novou situací se museli sžívat.

LIDOVÉ NOVINY: Slavily všechny společenské vrstvy obyvatel?

VAŠEK: Kdybychom to vzali sociálně, v prvním roce panovaly iluze, jak bude republika po všech stránkách vypadat. A ona v mnohém očekávání i naplnila. Takže se dá říci, že většina, zejména české obyvatelstvo, se ztotožnila s československou státní ideou. Je zajímavé, jak jednoduše většina Čechů odhodila po léta pěstovanou českou identitu a plně se ztotožnila se společným státem. Tento proces byl mnohem viditelnější než na Slovensku, kde stále přetrvávala silná slovenská národní identita.

Většina, zejména české obyvatelstvo, se ztotožnila s československou státní ideou. Je zajímavé, jak jednoduše většina Čechů odhodila po léta pěstovanou českou identitu a plně se ztotožnila se společným státem. Tento proces byl mnohem viditelnější než na Slovensku, kde stále přetrvávala silná slovenská národní identita.

TOMEŠ: Kolega správně připomněl, že vznik republiky, jako přirozeně vznik čehokoli nového, byl spojen s četnými iluzemi. Panovala euforie a každý si představoval, že právě zrozený stát bude podle jeho představ. Jenže se postupně ukazovalo, že tomu tak není a ani nemůže být. Vždycky si v této souvislosti vybavuji, co mi před lety vyprávěl jeden přímý účastník pražského převratu 28. října 1918, dr. Jiří Štross, v té době student libeňského gymnázia.

Vzpomínal, jak se lidé v centru Prahy spontánně objímali a radovali, na euforii, kterou v dalším svém životě již nikdy nezažil, a své vzpomínky pointoval příhodou z pražské tramvaje, kterou se vpodvečer vracel do Libně. V Karlíně přistoupil starý dělník a pozdravil: „Nazdar, občané!“ Celá tramvaj mu odpověděla: „Nazdar, občane!“ A jakýsi obrýlený intelektuálně vypadající pán pravil: „Tak je to správně. Ode dneška jsme si všichni rovni.“ To úplně vystihuje tehdejší atmosféru. Veliké iluze, po nichž zákonitě muselo následovat vystřízlivění.

LIDOVÉ NOVINY: Při dnešním pohledu na první republiku převažuje idealizace a sentiment. Jako by se v té době všichni měli rádi a pracovali na úžasné budoucnosti. Když se ale díváme na současnou politiku, s jejími podlostmi, útoky, osočováním, pak ani tenkrát to nemohlo být tak idylické. Nebo se pletu?

TOMEŠ: Nikoliv, to všechno už tu bylo, pouze v jiných historických souřadnicích a kostýmech. Nic nového pod sluncem. V jednom z posledních novinových článků básníka a senátora Viktora Dyka z počátku května 1931 například čteme: „Vytváří se úpadkové cítění, v němž korumpovat a dát se korumpovat za věc obyčejnou a přirozenou se považuje.“ A prezident Masaryk ve svém projevu k 28. říjnu téhož roku konstatuje: „Žaluje se právem na korupci.“

Na rozdíl od naší doby se v tehdejší stranicko-parlamentní praxi uplatňovaly takzvané vázané mandáty: poslanci po svém zvolení podepisovali vedení svých stran bianko rezignační reverzy, které umožňovaly kdykoli zbavit mandátu poslance hlasujícího v rozporu s dohodnutou stranickou linií

VAŠEK: Ona absolutizace toho pohledu, ať již pozitivního, nebo někdy třeba i negativního, což také bývá, je nesprávná. Protože tam najdeme v podstatě všechny prvky, které známe i dneska. Byly ovšem posunuty do jiné doby, prostředí působilo jinak, v jiných souvislostech. Ale základní věci, které vidíme kolem sebe, včetně hádek, soubojů, nevraživosti, mnohdy nevybíravé v tisku, nacházíme i tehdy. To bezpochyby. Situace je přitom v mnohém těžko srovnatelná. Když se dnes někdo pohoršuje nad působením bulváru, tehdy také působil bulvár a také nebyl zrovna nejvybíravější. Takže jevy známé z naší doby se v první republice vyskytovaly také.

TOMEŠ: Na rozdíl od naší doby se v tehdejší stranicko-parlamentní praxi uplatňovaly takzvané vázané mandáty: poslanci po svém zvolení podepisovali vedení svých stran bianko rezignační reverzy, které umožňovaly kdykoli zbavit mandátu poslance hlasujícího v rozporu s dohodnutou stranickou linií.

LIDOVÉ NOVINY: Dotkli jsme se novin, které byly za první republiky svázány se stranictvím. Jak to fungovalo?

VAŠEK: Ve dvacátých letech byl jedinou význačnou mediální tribunou tisk. Rozhlas vznikl pět let po založení republiky v roce 1923, ale zpočátku měl názorotvornou a normotvornou funkci jen minimální. Bylo to dáno technickými obtížemi i faktem, že tehdejších koncesionářů bylo zpočátku velmi málo, aparáty byly drahé a nevýkonné. Naopak tisk měl dlouhou tradici už z Rakouska-Uherska. Řada československých listů tak navazovala na tradici z období monarchie. Abych se ale dostal k vaší otázce, noviny skutečně byly většinou stranické.

Tehdy politika fungovala tak, že strana potřebovala nějakou tiskovou tribunu, kterou sdělovala své názory lidem nebo odkud ovlivňovala voličstvo. Strana bez novin v podstatě nemohla existovat. Většina listů proto byla stranická, což s sebou neslo i to, že byly ovlivňovány, řízeny a dirigovány z příslušných politických kruhů.

Tehdy politika fungovala tak, že strana potřebovala nějakou tiskovou tribunu, kterou sdělovala své názory lidem nebo odkud ovlivňovala voličstvo. Strana bez novin v podstatě nemohla existovat. Většina listů proto byla stranická, což s sebou neslo i to, že byly ovlivňovány, řízeny a dirigovány z příslušných politických kruhů. No a tuhá politická disciplína, kterou reprezentovaly třeba zmíněné vázané mandáty, se projevovala i tady. Na druhou stranu je třeba říct, že se většina novin ke svému stranictví otevřeně hlásila. V podtitulu bylo často uvedeno, že se jedná o tiskový orgán té a té strany.

LIDOVÉ NOVINY: Existoval i nezávislý tisk?

VAŠEK: Jistě, i tehdy existovaly listy, pokud ne úplně nezávislé, pak alespoň politicky téměř nezávislé. A to jak zpravodajstvím, tak publicistikou i postoji. Bylo jich relativně málo, ale řada z nich, například Přítomnost nebo Lidové noviny, se zařadila ke špičce. O to cennější bylo, že nešlo o stranické noviny.

LIDOVÉ NOVINY: Jaké panovaly vztahy mezi novináři a redakcemi?

VAŠEK: Mezi listy různých politických směrů panovala velká řevnivost. Právě jejich prostřednictvím probíhaly tehdejší stranické půtky a boje. Ať už ryze politické, nebo ideové. Tehdejší tisk kopíroval rozdělení společnosti, politickou příslušnost a všechno, co s tím souvisí.

LIDOVÉ NOVINY: Strany byly tedy zároveň vydavateli?

Mezi listy různých politických směrů panovala velká řevnivost. Právě jejich prostřednictvím probíhaly tehdejší stranické půtky a boje. Ať už ryze politické, nebo ideové. Tehdejší tisk kopíroval rozdělení společnosti, politickou příslušnost a všechno, co s tím souvisí.

TOMEŠ: Je to složitější. Noviny sice byly stranické, ale strany je často nevydávaly: například národnědemokratické Národní listy vydávala Pražská akciová tiskárna, národněsocialistické České slovo Melantrich. To byl nejvýznamnější tiskový koncern první republiky, který vydával řadu deníků i časopisů, seriózních i bulvárních, a ve svém nakladatelství i rozsáhlou knižní produkci různých žánrů i úrovně. Zatímco ranní České slovo představovalo politický list – tiskový orgán národněsocialistické strany –, večerní České slovo bylo populárním a hojně kupovaným bulvárním večerníkem dotujícím ranní vydání.

LIDOVÉ NOVINY: Kdo by vedl pomyslný žebříček popularity mezi politiky?

TOMEŠ: Postava, která čněla nejvýše a na jejímž pozitivním hodnocení se shodla většina národa, byl prezident Masaryk. Jednak z titulu a majestátu své funkce, jednak jako všeobecně uznávaná charismatická osobnost, „prezident osvoboditel“, personifikující republiku, o niž se asi nejvíce zasloužil, i když nikoli výlučně.

I dnes při oslavách 100. výročí vzniku Československa stále slyšíme jen jméno Masarykovo, případně ještě Benešovo, a na ostatní aktéry se zapomíná. Proto pozitivně vnímáme nedávno uvedený hraný televizní film objevující našim současníkům osobnosti Aloise Rašína a Karla Kramáře, významně angažované už v české politice před první světovou válkou, v domácím odboji za války a potom při vzniku samostatného státu. Tito politici stáli vysoko na žebříčku popularity ve svém elektorátu, ve své politické straně a na české nacionální pravici vůbec.

I dnes při oslavách 100. výročí vzniku Československa stále slyšíme jen jméno Masarykovo, případně ještě Benešovo, a na ostatní aktéry se zapomíná. Proto pozitivně vnímáme nedávno uvedený hraný televizní film objevující našim současníkům osobnosti Aloise Rašína a Karla Kramáře, významně angažované už v české politice před první světovou válkou, v domácím odboji za války a potom při vzniku samostatného státu.

V Československé národní demokracii byl Kramář navýsost respektovanou osobností, uznávanou všemi frakcemi strany, stejně tak Rašín, jenž si však dokázal nadělat i dost nepřátel svou výbušnou povahou. Agrárníci zase uznávali autoritu Antonína Švehly, kterého často téměř adorovali. Dá se říci, že co byl Masaryk pro československý stát, to byl pro český venkov Antonín Švehla, jenž nakonec přesáhl hranice své strany díky tomu, že byl mimořádně úspěšným ministerským předsedou.

Dokázal nalézt společnou řeč s prezidentem Masarykem, s nímž tvořil jedinečnou dvojici zcela intelektuálně, profesně, politicky i naturelem rozdílných, a přesto se vzájemně respektujících a doplňujících státníků.

VAŠEK: O Švehlovi jsem se chtěl také zmínit. Hovoříme-li o popularitě, jemu se povedlo přerůst běžnou stranickou úroveň a stát se skutečným státníkem. Schopnosti projevil třeba při dohadování koalic. Koneckonců to byl on, kdo sestavil první vládu s účastí některých německých stran. Vytvořil tím něco, co stát ještě více stabilizovalo.

TOMEŠ: Švehla také imponoval svou mimořádnou pracovitostí. A extrémně pracovitý byl rovněž Alois Rašín. Jenže se stal nepopulárním jako ministr financí, především tím, že nejen hlásal, ale i uplatňoval svá známá hesla „Pracovat a šetřit“ a „Za práci pro vlast se neplatí“. Přitom z hlediska celostátního zájmu udělal obrovskou práci, už měnovou reformou z roku 1919.