INFO Times24

Čtrnáctého března to bude 80 let od okamžiku, kdy vzduchem do Británie zamířila skupina brigádního generála Františka Moravce, hlavní postavy vojenského zpravodajství za druhé světové války. S sebou vezla „Moravcova jedenáctka“ extrémně důležitý materiál - evidenci více než 800 jmen v československé zpravodajské síti. Odvezli ji tak nacistům přímo před nosem.

Zkušení čeští zpravodajci se v Británii postavili do řad protinacistického odboje, sám Moravec měl například velmi blízko k prezidentu Edvardu Benešovi. Při příležitosti výročí taktického odsunu Moravcovy jednotky vám server Lidovky.cz přináší rozhovor s historikem Karlem Strakou, se kterým Lidové noviny spolupracují na seriálu k tomuto význačnému výročí. Seriál bude na stránkách Lidových novin vycházet následujících deset týdnů každý čtvrtek.

Lidovky.cz: Byli Moravcovi muži 14. března 1939 nervózní?
Neměli čas se zabývat tím, že jsou v ohrožení. Museli jednat. Klíčovou informaci, že dojde německému vpádu obdrželi už 11. Března. Teď si představte, co před Moravcem a jeho lidmi bylo. Museli se rozhodnout, co udělat. Museli zvážit, co se stane s jejich rodinami. Museli vybrat, jaké písemnosti odvézt se sebou a ještě se potřebovali domluvit s partnerem, který jim pomůže zemi opustit. V tomto případě s Brity. To všechno bylo potřeba zařídit. Byla to pro ně profesionální výzva, pro ně už válka vlastně začala.

Karel Straka Odborný pracovník Vojenského historického ústavu je autorem zatím nejrozsáhlejší studie o předválečném československém vojenském zpravodajství “Rekonstrukce československé agenturní sítě a jejích výsledků z let 1933-1939”.   Historik Karel Straka.

Lidovky.cz: Nechali si zpravodajci informaci, že k okupaci českých zemí dojde 15. března, pro sebe?
Moravec sdělil termín obsazení, tuto strategickou a klíčovou informaci, vládě. Ta se k tomu postavila, to si troufám říct, ignorantsky. Jediná a nejvstřícnější reakce byla od generála Syrového, ministra národní obrany. Ani on si nedovolil překročit politické mantinely nastavené vládou. Chtěl od zpravodajců, aby mu okamžitě hlásili, pokud dorazí další taková klíčová informace.

Lidovky.cz: Musel Moravec někoho ze svých podřízených přemlouvat, aby šel s ním do exilu? Na jejich odchod se dá pohlížet jako na dezerci. Byli to vojáci, kteří zmizeli ze země, která formálně existovala a fungovala…
Podle svědectví, která máme k dispozici, nemusel. Třeba štábní kapitán František Fryč měl malou dcerku, která v té době byla zrovna nemocná. Po letech vzpomínal, jak seděl v letadle a neubránil se pohnutí. Přesto odletěl. Otázka je spíš obrácená: nemělo opustit zemi v agónii víc osob? Moravec při výběru opomněl třeba přednostu studijní a plánovací skupiny 2. Oddělení hlavního štábu plukovníka generálního štábu Františka Havla. To byl šéf analytiků, ale hlavně to byl Moravcův nejvýraznější konkurent, se kterým neměl dobrý vztah už před Mnichovem. Moravec usiloval o co největší vliv, na tom je mezi historiky shoda, takže potenciální konkurenci nechal doma. Na druhou stranu byl Moravec omezený kapacitou letadla. Nicméně si troufám tvrdit, že kdyby v letadle bylo více míst, stejně by některé lidi nechal v Praze.

Lidovky.cz: Ovlivnil Moravcův výběr fungování vojenského zpravodajství za války?
Muži, kteří odletěli na posledních chvíli z Prahy, byli všichni operativci. Uměli sbírat informace a dokázali je hrubě vyhodnotit. Ale neměli žádného analytika, což mohlo mít velmi tragické následky. Dokážeme to dokumentovat na záměru vyvolat povstání na území protektorátu v září 1939. Krátce po zahájení Druhé světové války Moravec najednou přichází s tím, že jej oslovila britská zpravodajská služba. Chtěli, aby domácí odboj vyvolal povstání proti okupantům, které by bylo koordinované s ofenzivou spojenců na západě. Britové zamýšleli podporu letectvem z ostrovů, chtěli pomocí bombardování omezit přísun německých posil do protektorátu. Vidím za tím Moravcovu snahu zviditelnit sebe a svoje zpravodajce v očích Britů. Chtěl ukázat, čím disponuje. Jenže následky by byly patrně tragické: domácí odboj neměl zbraně a prostředky, neměl ani rádiové spojení s Londýnem. Žádat za těchto okolností po domácím odboji ozbrojené povstání byl ze strany Moravce omyl kardinálního charakteru. Takhle epizoda ukazuje i na vztah Moravce s Benešem. Moravec byl zkušený zpravodajec, znal lidi a jejich slabosti. Beneš měl za sebou těžké období. Já tady vidím Moravcovu snahu s Benešem manipulovat. Beneš v té době pronesl velmi ostrý projev, byla to Benešova nejbojovnější řeč za celou válku. Když se o plánu na povstání dozvěděl generál Ingr, tehdy nejvýše postavený voják v odboji, tak operaci rychle zatrhnul.

Lidovky.cz: A prokázal se analytický deficit?
První potíž byla v tom, že Moravcova skupina nezažila na vlastní kůži režim v Protektorátu. Nedovedli si představit, jak moc se změnil život v českých zemích. Jejich představy o situaci doma, a to se táhne hluboko do války, byly mnohdy velmi nepřesné a nepodložené. Pořádná analýza chyběla i v pohledu na světové dění. Na jaře 1942 byl Moravcův tým naprosto přesvědčený, že válka skončí na přelomu let 1942 a 1943. Přesvědčili o tom i prezidenta Beneše, který se odvolával na zprávy informátorů a kurýrů z Říše. Dobrá tajná služba nejen dokáže informace sbírat, ale také je správně vyhodnotí. Vojenské zpravodajství se kvůli slabší analýze stávalo obětí operačního zastírání. Když se podíváte na naprosto klíčové události z konce 30. A začátku 40. Let: napadení Polska, německý útok na Skandinávii, začátek války na Západě, útok na Jugoslávii či napadení Sovětského svazu, tak naši zpravodajci získali nejpřesnější informace, které pak realita potvrdila, o napadení Jugoslávie. Bylo to dané vazbou na klíčového agenta A-54, kterému doslova nezbývalo nic jiného, než zahlásit termín akce s vysokou mírou přesnosti. Protože v Jugoslávii byl jeden z opěrných bodů československého zpravodajství a po A-54 tam zůstávaly stopy a v jeho vlastním zájmu bylo, aby byly zameteny. Stejně tak mu záleželo na tom, aby Čechoslováci zametli stopy v Praze před patnáctým březnem 1939. Byla to jeho sebeobranná reakce. V případě útoku na SSSR nebo na Polsko tak dobré informace Moravec a jeho lidé neměli.

Plk.gšt. František Moravec měl v britském válečném exilu velice blízko k Edvardu Benešovi, prezidentu republiky.

 

Lidovky.cz: Hlásil Moravec svým nadřízeným, že má v plánu opustit republiku?
Hlásil. Zastupujícímu náčelníkovi hlavního štábu generálovi Bohuslavu Fialovi oznámil odjezd na služební cestu. Troufám si tvrdit, že oba věděli, co je to za “služební cestu”. Já bych operaci nazval ústupem do bezpečného zahraničí s tím že, Moravcův tým dá svoje schopnosti k dispozici odboji, o kterém předpokládal, že se rozvine. De facto to byla první vojenská akce, která odboj zahájila. Symbolika je tam velká.

Lidovky.cz: Jak přesné informace měli Němci o Moravcovi a jeho lidech před okupací českých zemí?
Jeho přímo patrně neznali. Možná tušili, že je to vedoucí činitel vojenského zpravodajství. Některé lidi z týmu znali a dokonce je před Mnichovem sledovali, ale po příchodu do Prahy rozhodně nešli najisto. Majora Karla Palečka, vedoucího důstojníka československo-sovětské zpravodajské ústředny Vonapo 20, už v roce 1938 po Praze sledovalo asi sedmdesátičlenné motorizované komando z Říše, které šlo po Palečkových kontaktech s agenturní sítí. Teprve v dalších týdnech po okupaci dostává Gestapo a Abwehr seznam uprchlých důstojníků a zjišťuje, že s sebou vzali jádro archivu. Československým uprchlíkům kupodivu neuškodilo, že se jejich přílet do Velké Británie provalil a na letišti se na ně sesypali novináři.

V Palečkově střešovické vile bylo konstrukční pracoviště, kde se vyvíjela nová zařízení pro zpravodajce a dokonce tam bylo odposlouchávací zařízení telefonů, které pracovalo mezi Mnichovem a 15. Březnem. To všechno se podařilo zlikvidovat, či odstěhovat do bezpečí.

Plk.gšt. František Moravec, portrétní snímek z doby působení v čele pátrací skupiny zpravodajského oddělení Hlavního štábu.

 

Lidovky.cz: Zkusili Němci využít rodiny československých zpravodajců, které zůstaly po odletu v protektorátu, ke zpravodajské hře?
Ne. Neměli na to čas. Moravcovi lidé věděli, za časem se jejich totožnost provalí. Do vypuknutí války bylo jejich prioritou dostat do bezpečí své rodiny. Podali obdivuhodný výkon, protože z protektorátu dokázali za čas protáhnout přes Beskydy desítky žen a různě starých dětí do Polska. Nikdo při tom nebyl zatčen.

Lidovky.cz: Britové Moravcův tým přijali s otevřenou náručí?
Ano. Jeho výhodou bylo, že na Britech nebyl finančně závislý. Zpravodajci a později i politické struktury měli v Británii dost peněz na svůj „provoz“. Jestli Britové měli se zpravodajci z Prahy nějaké další záměry, to bohužel nevíme, protože jejich archivy jsou nepřístupně a jak to vypadá, tak ještě dlouho budou.

Lidovky.cz: Skrývají britské archivy něco, o čem tušíte a co byste si hrozně rád chtěl přečíst?
Britský Národní archiv uvolnil materiály SOE (Úřad pro zvláštní operace - pozn. Red.), se kterým Čechoslováci úzce spolupracovali při vysílání parašutistů do vlasti. Byla to sice důležitá organizace, ale šlo spíš o „servis”: o zabezpečení výcviku, letadel a techniky pro parašutisty. Ale co skutečně chtěla, co reálně zamýšlela MI-6, tedy britská vojenská zpravodajská služba, hlavní Moravcův partner na Ostrovech, nevíme. Její materiály jsou pro další výzkum klíčové, nicméně jsou stále pod uzávěrou. Ve Francii tak přísný pohled na archiválie není.

Lidovky.cz: A co ruské archivy?
Českoslovenští vojenští zpravodajci spolupracovali od poloviny 30. Let se sovětskými tajnými službami. Odstartovala to spojenecká smlouva se Sovětským svazem z května 1935. V Praze vznikla již zmíněná společná zpravodajská ústředna Vonapo 20, kde byli přítomni sovětští zpravodajští důstojníci. Sověti podle mých závěrů hráli s našimi zpravodajci trochu falešnou hru vycházející ze Stalinovy politiky: „Dnešní náš spojenec může být zítra našim nepřítelem”. Sověti chtěli co nejvíce získat, ale neodhalovali vlastní know how. Pouštěli Čechoslovákům jen „drobky”, rozhodně nešlo o vyvážený vztah. Bylo to imperiální uvažování. Tuto politiku tušíme, prameny z československé strany ji potvrzují, ale materiály z ruských archivu by nám toto období pomohly lépe objasnit.

Plk.gšt. František Moravec, velící důstojník československé zpravodajské skupiny ve Velké Británii (zcela vlevo), ve společnosti Edvarda Beneše, prezidenta republiky, a generálů Sergěje Ingra (druhý zleva) a Rudolfa Viesta (zcela vpravo)

 

Lidovky.cz: A co spolupráce s Polskem, o které se zmiňuje například kniha Ve službách republiky, jejíž jste spoluautorem?
Kontakty se Sověty měly nahradit dřívější a velmi prospěšné kontakty s polskou vojenskou zpravodajskou službou, které se rozvíjely už od dvacátých let, přesněji od roku 1927. Československé vojenské zpravodajství ve práci proti Německu zaostávalo za Poláky, kteří měli přesnější informace. Poláci se od obnovy svého státu obávali Německa a také sovětského Ruska. Dokonce se připravoval společný československo-polsko-francouzský projekt odposlechů německého rádiového provozu.

Lidovky.cz: Poláci tedy dokázali německé depeše číst, zatímco Čechoslováci měli k dispozici jen hrubá data?
Československé zpravodajství nějakou dobu dokázalo německou komunikaci číst, to ale ukončilo zavedení sofistikovanějších šifrovacích systémů v letech 1933-1934. Po jejich zdokonalení už byli naši zpravodajci bez šance. Třeba Poláci v tomto pokročili dále, jejich podíl na prolomení kódu šifrové komunikace známé Enigmy je jedním z polských národních témat. Jestliže tedy existovaly naděje, že vazby na sovětské zpravodajství nahradí plodnou spolupráci s Poláky, tak tyto předpoklady se nenaplnily.

Lidovky.cz: Hodně jsme se opírali také o Francii. Varovali českoslovenští zpravodajci vládní špičky o její vojenské slabosti? Věděli o ní vůbec?
V tomto existoval u našich zpravodajců deficit. Snad by to šlo podat i jako selhání, ale dostaneme se tím do odvětví zpravodajství, pro něž se používá název intra-alianční zpravodajství. Tedy prověřování oficiálních i neoficiálních linií svých spojenců – co dělají a myslí si navenek a jak je to ve skutečnosti. O tomto problému se explicitně mluví v souhrnné zprávě o výkonu československého zpravodajského systému, která vznikla po událostech z Mnichova. V té se vyhodnocovaly zkušenosti zpravodajců z let 1933‒1938.

Plk.gšt. František Moravec ve společnosti Edvarda Beneše, prezidenta republiky, v Aston Abbots 28. května 1944 při příležitosti prezidentových narozenin.

 

Lidovky.cz: Takže bilancování a hledání chyb v našich postupech.
To také, šlo ale také o sběr argumentů proto, že na mnichovské národní a státní katastrofě nemá podíl armáda. Především v Národním shromáždění totiž vznikaly tendence ustavit vyšetřovací komisi, ta měla o důvodech oné katastrofy vypracovat analýzu. Armáda se tím zkrátka připravovala na eventuality, které ještě mohly přijít. Přesto ale zůstává faktem, že zpravodajský deficit ohledně vojenské síly Francie, tato souhrnná zpráva pojmenovává. Píše se v ní, že naše velení se nechalo uchlácholit od Francouzů i Britů, že jsou připravení a vybavení nám pomoci. Přitom reálný stav byl někde úplně jinde.

Lidovky.cz: A naši spojenci měli o stavu naší připravenosti přesné informace?
Ano, existovala tak obrovská nerovnováha. Francouzská strana měla oficiálně přístup ke všemu podstatnému, co se týkalo připravenosti Československa ve věci obrany státu. Bavíme se o velmi komplexních informacích přímo od pramene. Dnes část zahraničních autorů interpretuje některé francouzské dokumenty tak, že Generální štáb v Paříži žádal náčelníka francouzské vojenské mise v Praze generála Louise-Eugèna Fauchera, aby získával informace i neoficiálně, tedy nad rámec svých oficiálních kompetencí. Ten to ale kategoricky odmítl, byl u nás totiž už od roku 1919 a dokonce se naučil česky. Během mnichovské krize se dal dokonce k dispozici československé armádě, čímž si doma vysloužil nepřízeň svých nadřízených.

Lidovky.cz: Československo ale stejný přístup k informacím z Francie nemělo…
Ne. Zatímco Francouzi věděli všechno, Čechoslováci stejnou informační obsáhlostí a relevancí o Francii nedisponovali. Nutno říct, že je zřejmě ani nenapadlo po takových zdrojích pátrat. Důvěra ve Francii jakožto spojence byla tehdy nezpochybnitelná. Kdokoliv by se o něco podobného pokusil, projevil by tehdy nevídanou nedůvěru v klíčového partnera. Francie navíc stála u kolébky samotného Československa, její vojenská mise postavila československou armádu. Kádr československého důstojnického sboru sestával ve velkém z frankofilů, kteří studovali na francouzských vojenských školách. Konspirace vůči Francii byla nepřípustná. Na vyšších pozicích se ale jisté pochybnosti začaly objevovat od jara 1938.

Plk.gšt. František Moravec (uprostřed), zde již jako vedoucí důstojník československé zpravodajské skupiny v roce 1940 ve West Dulwich na předměstí Londýna. Div.gen. Sergěj Ingr (v popředí, sedící), exilový ministr národní obrany a přímý Moravcův nadřízený.

 

Lidovky.cz: Jakou měly podobu?
Tehdy proběhla výměna dopisů a žádostí mezi náčelníkem Hlavního štábu československé branné moci Ludvíkem Krejčím a jeho francouzským protějškem Mauricem Gamelinem. Z Benešova podnětu ho Krejčí žádal, aby bylo zahájeno společné vojenské plánování ve smyslu pozemních operací. Například v oblasti letectví už takové plány existovaly. Připravována byla dokonce i společná akce kyvadlových přeletů a bombardování německého a rakouského území. Poslední porada na československo-francouzské bázi před Mnichovem proběhla v srpnu 1938 na úrovni podnáčelníků generálních štábů. Na té už Francouzi v zásadě přiznali, že Československu přímo pomoci nemohou, doporučili ale abychom prohloubili kontakty se Sovětským svazem. Tyto úvahy ale utnula Mnichovská dohoda.

Lidovky.cz: Postřehli českoslovenští zpravodajové, že ve Francii chyběla zásadní věc – vůle bojovat? Na papíře měla Francie a Británie nad Německem převahu.
V tom už narážíme na samotné limity vojenského zpravodajství. Na obou stranách totiž u zpravodajců existovala filosofie nezabývat se věcmi politického či diplomatického charakteru, zejména ve vztahu ke spojencům. To přenechávali Edvardu Benešovi, který byl konec konců architektem zahraniční politiky Československa. Benešovi ale Francouzi i Britové taktně naznačili, že přímá vojenská podpora Československá nepřipadá v úvahu, pokud by příčinou konfliktu byli sudetští Němci. Myslím tak, že je obhajitelné tvrdit, že Beneš a vláda mohli minimálně od července předpokládat, že ochota spojenců nám pomoci je výrazně zpochybněna.

Lidovky.cz: Důvěru ve Francii ale musel výrazně nabourat Mnichov. Jak se podařilo po tak traumatizujícím zážitku zpravodajskou síť a vazby na Francii tak rychle obnovit?
Mnichovská dohoda byla skutečně předěl. Pár měsíců po ní se z hlediska spolupráce nedělo nic, Francouzi se alespoň snažili vysvětlit Čechoslovákům, co se vlastně stalo. Byla to pro ně hodně ožehavá záležitost. Ostatně kontakty mezi československým vojenským atašé a vedoucími zpravodajci na straně Francie byly tak úzké, že se to v době Mnichova neobešlo bez slz. A to byli chlapi ošlehaní válkou. Nový mezinárodní režim stál chvíli na Mnichovské dohodě, vojenská akce Říše proti Československu ho ale prolomila. Němci odkryli karty. Celková situace obdržela poněkud jasnější a vyhraněnější obrysy. Za této atmosféry už nebylo na ohlížení se do minulosti čas, všechny participující zpravodajské organizace musely začít jednat, přestože politicky nebyl duch Mnichova ještě zdaleka překonán. U britských zpravodajců bylo to opětovné sbližování objektivně rychlejší, u Francouzů trvalo déle.

Závěrečná cvičení Zemského vojenského velitelství (ZVV) Praha z počátku 30. let. Zcela vpravo stojí mjr.gšt. František Moravec, přednosta zpravodajského oddělení ZVV Praha.

 

Lidovky.cz: Jak rychle se obnovení podařilo?
V literatuře se občas uvádí, že obnovit československou armádu ve Francii trvalo hrozně dlouho. Byl to ale hmatatelný výsledek toho, že stát pokračuje. Uvědomme si také, že smlouva o obnovení československé armády mezi československým vyslancem Štefanem Osuským a francouzským premiérem Edouardem Daladierem byla podepsána už druhého října 1939. To mi od patnáctého března nepřijde příliš dlouhá doba.

Lidovky.cz: Můžeme československé zpravodajství za první republiky označit za efektivní?
Troufnu si říct, že můžeme. Je ale podstatné, že některé klíčové momenty se československým zpravodajcům ne zcela povedly. Nepodařilo se jim zjistit skutečnou podstatu německého plánu Zelený (nástup Grün), tedy plánu vojenské akce proti Československu, třeba o termínech či operačním plánu.³ Od doby, kdy se ale na scéně objevila nacistická hrozba, byli českoslovenští zpravodajci schopni podávat vládě a prezidentovi informace, které je dostatečně varovaly před ohrožením republiky.

Lidovky.cz: Jak dopředu před Mnichovskou dohodou o tom věděli?Bavíme se o období mezi roky 1932 až 1936. Po nástupu zdokonalené říšské kontrašpionáže už to bylo pro všechny státy komplikovanější. Už tehdy ale existovaly přesvědčivé indicie, že v Německu existují agresivní záměry a že vojenský potenciál je budován pro účely agresivní války ve velmi blízké budoucnosti.

Identifikační dvoustrana diplomatického pasu plk.gšt. Františka Moravce, přednosty pátrací skupiny zpravodajského oddělení Hlavního štábu.

 

Lidovky.cz: Padla tu řeč o sekci technického vývoje československého vojenského zpravodajství. Jak si můžeme takovou špionážní dílnu představit a čím vším díky ní českoslovenští zpravodajci disponovali?
V té je nejvýraznějším jménem inženýr Jan Budík, což nebyl voják, ale civilní smluvní zaměstnanec. Byl velice kreativní a vynalézavý člověk, specializoval se především na vývoj a konstrukci zpravodajských rádiových stanic. Jeho smýšlení se navíc zřejmě ubíralo správným směrem. V době Mnichovské dohody už měl za sebou solidní výsledky. Máme zprávy o tom, že několik stanic už bylo distribuováno a někteří agenti byli cvičeni v jejich obsluze. Budík dokonce zkonstruoval mobilní radiovou stanici, kterou zabudoval do osobního automobilu Škoda Rapid. Kostru karosérie využil jako rámovou anténu. Kromě toho se věnoval i fotografickým pracím, řada materiálů se tehdy pořizovala jako fotokopie, které on uměl velmi kvalitně. Věnoval se i odposlechům.

Lidovky.cz: Co se s ním stalo po Mnichovu, respektive po 15. březnu 1939?
Zůstal na území protektorátu. Německá rozvědka Abwehr o něj dokonce projevila zájem. Udělili mu dokonce privilegium v podobě průjezdní doložky v jeho pase, která mu umožnila cestovat do Říše na výslechy do Vratislavy k tamní úřadovně Abwehru. On ale německé nabídky spolupráce odmítal. Dokonce už v době, kdy na výslechy jezdil, byl členem odboje. Od jara 1939 už tak jezdil do Vratislavy s úkolem všímat si všeho podstatného, co by se mohlo hodit odboji. To byla na tu dobu ohromná troufalost. Nakonec ale Němci na jeho zapojení do odboje přišli a zbytek války strávil v koncentračním táboře.

Lidovky.cz: Takže válku přežil?
Přežil. Zachovala se dokonce jeho pozůstalost, pokračoval dál ve své konstrukční práci. Jeho jméno nebylo v souvislosti s krátkovlnnou telegrafie známé jen na území Československa, ale existují důkazy o jeho kontaktech třeba do Británie. Byl zářným příkladem lidského potenciálu, jakým československé zpravodajství disponovalo.

Lidovky.cz: Zmínil jste odposlechy. Zpravodajci „napichovali“ linky vedoucí třeba z německého vyslanectví?
Ano, kromě toho snad odposlouchávali i soukromou telefonní stanici předsedy vlády Rudolfa Berana. Je to trochu nejasné, ale myslím, že existují důležité indicie. Během osudné noci ze čtrnáctého na patnáctého března totiž šel generál Syrový na vládu už s vědomím, že okupace českých zemí proběhne. Přitom se mu to vláda teprve chystala sdělit. První, kdo obdržel zprávu od z Berlína z okolí prezidenta Háchy, že dojde k okupaci, byl Beran. Berte to ale s rezervou, je to na hlubší analýzu. Jisté a podstatné ovšem je, že se odposlechy uskutečňovaly přes zákaz zpravodajské činnosti proti Německu, který Hlavní štáb obdržel z vládní úrovně krátce po Mnichovu.

Albrecht Spiess, jeden z nejvýznamnějších rezidentů agenturní sítě 2. oddělení Hlavního štábu československé branné moci z 30. let.

 

Lidovky.cz: Máte z tohoto období svou oblíbenou zpravodajskou operaci?
Je jí jedna operace, jejíž rozměr dalece překročil hranice Československa, a která přinesla informace evropského strategického formátu. To byly informace od Albrechta Spiesse, ten působil na říšském ministerstvu letectví v letech 1933 až 1934. Československému zpravodajství poskytl údaje technického a programového charakteru o výstavbě německého vojenského letectva s výhledem na roky 1934-1936. Prokazatelně se k těmto informacím dostali díky sdílení i Francouzi, kteří je poté v jiné podobě předali i Britům. Nedávno jsme se z ruských archivů navíc dozvěděli, že v protokolech o jednání mezi sovětskými a československými zpravodajci padly zmínky i o těchto materiálech. Četli je tedy v několika evropských metropolích.

Lidovky.cz: Proč s námi Spiess spolupracoval?
No, rozhodně to nebyl žádný přesvědčený odpůrce nacistického režimu. Byl to klasický placený informátor, který si potřeboval vydělat na nákladný osobní život, třeba na své milenky. Neskončil ale příliš dobře, jeho život skončil na popravišti. On sám byl sice opatrný, prozradil ho ale československý záložní důstojník, který byl součástí zpravodajské sítě. Ten Spiesse naverboval a chtěl po něm, aby mu část peněz za poskytované informace odváděl. Spiess to ale odmítl, a tak ho přes svou manželku udal gestapu.

Lidovky.cz: Věděl Spiess, že pracuje pro Československo?
Věděl to velmi dobře, ostatně některé kontakty s ním probíhaly na území Československa, ale také ve Švýcarsku. Jeho informace byly považovány za relevantní ještě začátkem války.

Identifikační dvoustrana diplomatického pasu plk.gšt. Františka Moravce, přednosty pátrací skupiny zpravodajského oddělení Hlavního štábu.

 

Lidovky.cz: Co přesně zpravodajcům poskytl?
Věděl různé technické specifikace, znal organizační plán růstu Luftwaffe v následujících letech. Vypovídal i o konkrétní metodice, třeba o standardizovaném postupu při vzniku základny, co se organizačně staví nejdříve, jaké útvary vznikají následně a podobně.

Lidovky.cz: Věděl tak třeba s čím Němci z technického hlediska přijdou?
Konkrétně můžeme říct, že Československé zpravodajství se díky jeho informacím zřejmě jako první zpravodajská služba dozvědělo, že Luftwaffe bude disponovat útvary, vyzbrojenými střemhlavými bombardovacími letouny, pozdějšími známými Junkersy Ju-87 Stuka. Řekl jim také, které útvary budou kde umístěné, kolik jich bude a podobně. Na základě toho se dokázali dopracovat i k analýze taktiky takzvaného Blitzkrieku – bleskové války.

Lidovky.cz: Jak s těmito informacemi naložili spojenci?
Zrovna v době, kdy českoslovenští zpravodajci spolupracovali se Spiessem, vypadli Francouzům jejich kontakty v Říši. Takže jim Čechoslováci pomáhali překlenout dočasné informační nedostatky.

Lidovky.cz: Zbylo z těch materiálů něco?
Já jsem věděl, že se někde zachovat musely. U nás se ale nenašly, respektive nezachovaly, nebo o nich zbyly jen obecné zmínky. Spoléhal jsem ale na Francouze, což se mi nakonec vyplatilo. Neproběhly tam totiž tak rozsáhlé skartace jako v Československu. Ve francouzských archivech se tak zachovaly nejen francouzské mutace a přepisy jeho zprav, ale i české originální znění těch původních dokumentů. Dochoval se rozsáhlý organigram, plachta s přehledně zanesenými údaji, s plány na budování Luftwaffe. Díky tomu jsem mohl propojit do plastického obrazu výpovědní protokoly Němců z vyšetřování zatčeného Spiesse, materiály z Francie i ty zbytky, co zbyly u nás.

Lidovky.cz: To musí být pro historika úžasný pocit.
Zajímavé na tom pro historika je, že mu podobný postup umožní překlenout nedostatek materiálů díky geograficky vzdáleným zdrojům, které vlastně z různých konců pojednávají o témže. Musíte v tom ale umět číst, jelikož materiály, které si spojenci sdíleli, neobsahovaly pojmenování zdrojů informací. Věděl jsem ale, co hlásil do Prahy Spiess a jiní, a mohl jsem jejich stopu vysledovat i ve francouzských archivech, ačkoliv tam jejich jména nebyla uvedena. Musíte k tomu mít nastudováno faktickou stránku příběhu ze strany Československa, která by ale zase byla neúplná bez dokumentů z Francie. Propojuje se v nich složka analytická a operativní.

Lidovky.cz: Můžeme si to tedy představit tak, že jste seděl v archivu v Paříži a z jedné ze složek na vás vypadla ta organizační plachta popsaná česky informacemi od Spiesse?
Ano, fyzicky jsem ji držel v ruce. Když jsem tam ale jel, už jsem tušil, že tam někde leží zlatá žíla. Připadal jsem si jako zlatokopové na Klondiku. Věděl jsem, že tady je třeba kopat a rýžovat malé kousky informací. Jistota a očekávání pak narůstaly s každou další složkou.

Lidovky.cz: Na co se dá v archivech ještě narazit?
Třeba na příběh Rudolfa Zahnera, agenta klíčového významu. Ten stojí neoprávněně ve stínu slavnějšího pracovníka Abwehru, který spolupracoval s československými zpravodajci, Paula Thümmela.⁵ V případě Zahnera víme, že pracoval ve spisovně pracoviště Abwehru ve Weidenu. Tam měli na starost zpravodajskou obranu opevňovacích prací proti Československu. Zahner ve spisovně působil jako civilní zaměstnanec, dnešní terminologií měl ale bezpečností prověrku a přístup k tajným materiálům. Také toho hojně využíval. Chtěl pracovat u četnictva, resp. u Schutzpolizei (Bezpečnostní polici). To mu ale nevyšlo, přestože byl příslušníkem SA. A snad z nějakého pocitu nenaplnění se dal na druhou stranu.

Lidovky.cz: Co předával do Československa?
Do jisté míry to byly informace relevantnější, než v případě Thümmela. Poskytoval třeba informace o opevnění, které Němci proti Československu stavěli. Díky němu ale mělo československé ústředí například dobré informace o činnosti německé kontrašpionáže. Věděl koho hlídají a jak nashromážděné informace schraňují. Informace předával i ve formě fotokopií, které z nedalekého Waidenu nosil na Československé území.

Lidovky.cz: To už, na rozdíl od Spiesse, nezní jako prospěchář.
Byl bych opatrný, asi bych zůstal u termínu placený agent. Můžeme se ale domnívat, že ho motivoval pocit jakési křivdy. V registratuře agentury se naštěstí zachovaly záznamy o tom, že jeho zprávy do Československa dorazily a k nim krátké anotace. Samotné reporty se ale nezachovaly. Ty se ale opět objevily v Paříži, kde byly fotokopie jeho dokumentů. Fotokopie dokumentů od Zahnera se zachovaly i u nás. Jejich původce ale nebylo možné dlouho identifikovat. Nadepsány byly pouze agenturní značkou. Kdo přesně za ní byl, nikdo nevěděl. To se radikálně změnilo až v letech 2010 až 2011 po odtajnění evidence agenturní sítě, která obnáší více než 800 jmen. Celou jsem ji detailně prostudoval. V jisté době jsem ale seznal, že to v jednom člověku celé obsáhnout nepůjde. Proto jsem si vybral informace o osobách seskupených okolo Moravcovy skupiny, tedy asi 150 spolehlivě určených agentů.

Lidovky.cz: Spolupracovali s Čechoslováky někteří i z přesvědčení?
Prokazatelně se tak dělo v případě rakouských a německých legitimistů, respektive monarchistů. Ti druzí byli nositeli bavorského separatismu. Dále zde byla německá antifašistická levice od komunistů po sociální demokraty. Střed reprezentovali křesťanští sociálové. U lidí tohoto typu byl odpor postaven na politických základech, u některých i na ostře vyhraněném antifašismu. Otevřeně zdůrazňovali, že si nechávají platit jen drobné režijní poplatky a že spolupracují kvůli boji s nacismem.

Lidovky.cz: Zpět k odletu Moravcovy skupiny. Co přesně s sebou vlastně odvezli?
Jednalo se o evidenci členů živé agenturní sítě. Byla zakonspirovaná, momentálně třeba nemohla podávat zprávy, ale byla neustále k dispozici. To je právě těch více než osm set jmen, která představovala velice cenné a politicky uplatnitelné jmění do začátků odboje. Vedle toho se tam nacházely i klíčové materiály o německé branné moci. Dohromady to vytvářelo kapitál, který umožnil Moravcově skupině rychleji navázat kontakty s Brity a Francouzi. Usnadnilo jim to práci.

Lidovky.cz: Jak moc to spojencům pomohlo?
Speciálně Britové to měli postavené trochu jinak, nebyli na tom zpravodajsky tak dobře jako my nebo Francouzi. Jejich informace o německém letectvu a pozemním vojsku nebyly zdaleka tak relevantní. Moravec a jeho skupina to dobře vycítili a uvědomili si, že mají pro britské partnery velkou cenu.

Lidovky.cz: Zároveň dokumenty zachránili od padnutí do ruky Němcům.
To každopádně, tyto dokumenty v rukou Říše by byly katastrofa. S určitostí můžeme říct, že hlavní dokumenty se skutečně podařilo odsunout do zahraničí a nenastal informační únik. Němci si určitý obrázek o realitě složili až později sami a dalo jim to velkou práci. Pomohl jim přitom fakt, že ačkoliv z ústředí se podařilo materiály bezpečně odklidit, v regionálních pracovištích, tedy na vyšších štábech mimo centrum, jich hodně zůstalo a Němci tak dostali možnost zpravodajskou síť Československa postupně a v nejednom případě zrekonstruovat. Na druhou stranu se ale Německo povětšinou nedostalo k informacím klíčového výzvědného charakteru. Většina rozkrytých a odhalených kauz se týkala obranného zpravodajství.