Sebekastrace Českého rozhlasu
Pod rouškou „objektivity“ nebo „vyváženosti“ lze média veřejné služby až příliš snadno uvést do stavu naprosté impotence.
Jak v pátek upozornil server Lidovky.cz, Český rozhlas potrestal editora a šéfredaktora stanice za zveřejnění politického komentáře Adama Drdy. Text totiž prý „není v souladu s vnitřními pravidly Českého rozhlasu, speciálně v předvolebním období“. Politici mohou po tomto výroku otevírat šampaňské, ochočit si média veřejné služby bude v takovém prostředí víc než snadné.
Publicista Štěpán Kotrba ve své stížnosti Radě Českého rozhlasu odkazuje mimo jiné na porušení Zákona o rozhlasovém a televizním vysílání, v první řadě paragrafu, v němž je kladena povinnost dbát zásad objektivity a vyváženosti. Tu prý narušily formulace o „legrační figurce Janě Bobošíkové“, „hloupé a iracionální nacionalistické kampani Přemysla Sobotky“ nebo konstatování, že voliči Karla Schwarzenberga nejsou stiženi „stupidními předsudky“.
Objektivní subjektivita
Ponechme stranou nesmysl, že nic jako „objektivní komentář“ existovat nemůže, protože komentář je ze své povahy útvarem subjektivním. Zvrácená je i samotná představa, že objektivitu a vyváženost média narušuje jeden text, který chce upozornit na nějaký výsek skutečnosti. Tento výsek totiž ani při nejlepší snaze nemůže být plně objektivní, vždy půjde o ten výsek, který se autor a jeho médium rozhodne postihnout. Ke každému textu či reportáži je možné najít širší pohled a libovolné množství lidí, kteří mají pocit, že nezaznělo vše, co mohlo a mělo být řečeno. Cokoliv pak lze napadnout jako „neobjektivní“.
Bláznivý je i požadavek na „vyváženost“ při popisu jednotlivých kandidátů. Ti kandidáti totiž nejsou stejní. Je samozřejmě třeba hledat pozitiva i negativa každého z nich (především ta negativa, protože o pozitivech hovoří oni sami v těch samých médiích), ale nelze kvůli tomu ohýbat skutečnost. Poukázat na vady Sobotkovy kampaně není nic nevyváženého, protože ta kampaň objektivně byla nepovedená – neuspěla. Podobné objektivní konstatování by nebylo po prvním kole možné vyřknout o kampaních Miloše Zemana a Karla Schwarzenberga, protože jejich kampaně uspěly.
Ve stejném duchu byla některá média napadána za příliš kritický postoj k Zemanovi. Jenže pokud ve své kampani lhal a útočil na xenofobní pudy voličů, nemohou si média vymyslet, že to samé dělá i jeho protivník, aby dosáhla oné podivně vykládané „objektivity“ a „vyváženosti“. Jak upozorňuje Karel Hvížďala, platí takzvaný Okrentův zákon: „Snaha dosáhnout rovnováhu může vést k nerovnováze, protože někdy je taková i skutečnost.“
Hlavně nic neříct
Chorobná snaha dosáhnout takto pojaté vyváženosti, kdy si editoři budou dělat čárky, kolikrát zazní názor X a zda ve stejném množství zaznívá i názor Y, vede k populárnímu sloganu „pět minut Židé – pět minut Hitler“. K tomu, že vedoucí pracovníci médií veřejné služby se budou úzkostlivě snažit, aby nic z jejich vysílání ani v nejmenším neovlivnilo voliče při jejich rozhodování. Jenže to už není objektivita nebo vyváženost, to je impotence. Média, která neovlivní voliče, jsou snem každého diktátora.
Podivný výklad vztahu novinář – politik lze ostatně pozorovat i na videu, kde Miloš Zeman ve vítězném opojení nakráčí do nekuřácké budovy České televize. Generální ředitel Petr Dvořák mu bez námitek zajišťuje popelník, šéf zpravodajství Zdeněk Šámal ho žádá o podpis do památníčku. Když nadřízení novinářů kvůli politikům ochotně porušují svá pravidla, novinářům se jen těžko upozorňuje na porušování pravidel ze strany politiků. Novinář těžko může přistupovat k politikovi objektivně a kriticky, když se k politikovi novinářův nadřízený hodlá chovat lokajsky.
Když pár dní po této epizodě Český rozhlas vyhoví nesmyslné stížnosti a potrestá novináře za zveřejnění politického komentáře („speciálně v předvolebním období“), naznačuje to nepěkný posun médií veřejné služby. Posun do jiných než demokratických režimů.