INFO Times24

Díky Fantově důrazu na detail i stylu budovy si lze téměř kdekoliv v budově... 

foto:  Petr Topič, MAFRA

Říkají vám něco jména Grégr, Kühnl, Říman či Kocourek? Všichni působili po revoluci v čele rezortu sídlícího v monumentální budově Na Františku. Ministerstvo průmyslu a obchodu od architekta Josefa Fanty do dnešních dob proklouzlo v téměř nepozměněné podobě a je v něm proto na co se dívat. Server Lidovky.cz ve spolupráci s organizací Open House Praha vás v rámci seriálu Prvorepublikové skvosty zvou, abyste do jeho útrob nahlédli.

Josef Fanta se zapsal do panoramatu Prahy možná víc než kdokoli jiný a na jeho resumé je úctyhodný počet nádherných historických budov. Kromě známé a nově rekonstruované Fantovy kavárny v prostorách Hlavního nádraží je autorem také Hlávkových studentských kolejí, palác Bondy I, neobarokní stavba v Mikulandské ulici či jeho vlastní dům v Husitské ulici na Žižkově.

Asi nejvíce monumentálně vyvedenou stavbou je, snad vedle Hlavního nádraží, z Fantovy dílny zřejmě Ministerstvo průmyslu a obchodu na břehu Vltavy mezi nemocnicí Na Františku a podobně dimenzovanou budovou ministerstva dopravy.

 

Svůj vlastní specifický název s přívlastky jako palác nebo komplex stavba nikdy nezískala, neboť byla pro ministerstvo průmyslu postavena a toto využití jí zůstalo vlastní až do dnešních dní. Ostatně pozemek na břehu řeky dominující metropoli byl domovem pro průmysl, obchod i různé živnosti a tak byl její výběr pro město snadnou záležitostí, poloha navíc vyhovovala lehké dostupnosti centra pro snazší administrativní spojení. Ideální byla především blízkost Pražské obchodní komory. Díky výstavbě ministerského gigantu se tak dostalo i na dlouho plánovanou úpravu přilehlého nábřeží a předmostí Štefánikova mostu.

Soutěž na nepřehlédnutelnou budovu vyhrál mezi pěti dalšími kolegy hyperaktivní architekt Josef Fanta. Ten se i přes posměšky ze strany tehdejších architektů rozhodl postavit ministerstvo ve směsici historismu a neoklasicismu, dekorace nechal vyvést v secesním stylu - na nich se podílelo 14 umělců. Zlí jazykové označovali Fantův výtvor, na svou dobu méně „jásavý“ než většina staveb z té doby, za poslední secesní budovu Evropy.

 

Stavba byla zahájena v roce 1928 firmou Antonína Belady, u které se stojí za to na chvíli se pozastavit. Od roku 1918 patřila totiž v nejvytíženějším v Praze. Beladovi zruční dělníci mají na svém kontě zářezy na příklad v podobě budovy Histologického a embryologického ústavu UK na Albertově, Filozofickou fakultu na Staroměstské, polikliniku na Karlově náměstí či palác Valdek na náměstí Míru. Do toto samozřejmě desítky obytných budov po celé Praze. Sám Belada umírá dva roky po kolaudaci ministerstva v roce 1936.

 

pět k průmyslově-obchodnímu svatostánku. Na jeho dokončení nakonec stačil rozpočet 32,5 milionu korun, už na tehdejší dobu tedy vyšel velice úsporně. Stavba trvala kvůli úctyhodným rozměrům (půdorys o rozměru 107x49 metrů) celé tři roky, samotná kolaudace ale přišla až v roce 1934. Původní záměr, tedy stavět čistě na základech, se ukázal jako nereálný kvůli nevhodnému podloží pražského nábřeží. Budova proto stojí na pylonech.

Vznikla trojpatrová stavba, jejíž severní průčelí souběžné s Vltavou je zakončené čtyřbokými věžemi. Průčelí je ozdobeno čtyřmi nadživotními sochami, které mají znázorňovat průmysl, obchod, řemesla a také plavbu. Typický vzhled doplňuje charakteristická kopule, která je jako maják v noci nasvětlená reflektory umístěnými uvnitř.

 

Fantova ruka naprosto nepřehlédnutelně prostupuje celou budovou. Nadaný český architekt totiž rád kromě samotné budovy navrhoval i všemožné vybavení interiérů. Už během krátké návštěvy tak návštěvníka lehce uchvátí stylová celistvost, snad i proto se budova zdá z vnitřku menší, než pro oko pozorovatele venku. V některých místech se Fanta designově skutečně „vyřádil“. Příkladem může být například předimenzovaný lustr v zasedací místnosti číslo 306. Člověk, který vkročí do místnosti s vysokým stropem lehce získá dojem, že podlaha, na níž stojí, tam původně nebyla a lustr visel o hodně výše nad hlavami úředníků, než je tomu dnes.

 

 

Díky Fantově důrazu na detail i stylu budovy si lze téměř kdekoliv v budově všímat dekorativních prvků, ozdobných mřížek a zábradlí. Původní jsou tak dveře, kování a madla, dlaždice, osvětlovací tělesa, dřevěné kryty na topení, vitrážová okna a vybrané kusy nábytku. Díky neměnnému využití budovy se téměř všechny tyto detaily podařilo zachovat. A to i přes to, že po válce prodělalo ministerstvo čtyři poměrně rozsáhlé stavební úpravy.

Rozmary historie, které si s budovami v našel seriálů často rozverně pohrávají, se ministerstvu průmyslu a obchodu však vyhnuly, snad pro konstantnímu přichýlení k momentálně vládnoucí nomenklatuře. Jenže živly na politiku nehledí a tak se nelze divit, že jedny z nejničivějších povodní v historii Prahy zasáhly i vládní budovu na břehu Vltavy. Díky mírnému vyvýšení unikla budova úplnému vytopení, přístup do ní byla kvůli běsnící řece zablokován.

Mokré katastrofě však neunikly sklepní prostory ministerstva a to tak přišlo o svůj rozsáhlý archiv. Ještě dva roky po povodních byly prováděny sanační práce, instalován byl ale také systém, který měl příštímu zatopení zabránit. A tak vznikly pod budovou retenční jímky, na které jsou napojena výkonná čerpadla. Systém proti zatopení funguje automaticky, ovládat se dá z velína ostrahy ministerstva.

V roce 2003 došlo při práci na opravách střešní kopule k požáru. Jeden z dělníku si odložil svetr na reflektor osvětlující kopuli zevnitř a odešel. Po nočním zapnutí reflektorů se svetr vzňal a hasiči byly celkem dvakrát přivoláni k požáru. Poprvé však hasiči ani policejní hlídka kvůli nedostupnosti kopule žádný požár neviděli a telefonát považovali za špatný vtip. Při druhém volání však již bylo zřejmé, že červený kohout v kopuli skutečně kokrhá. Naštěstí se ho povedlo pražským hasičům do půl hodiny zkrotit a budova tak nedošla vážnější újmy.

 

Mezi léty 2003-2006 se kvůli rozšiřující agendě ministerstva začaly rekonstruovat půdní prostory, kde se nyní nacházejí kanceláře. Přechod z Fantových interiérů do moderních chodeb stejný jako přechod do úplně jiné budovy. Na Fantu tu upomínají jen velká kruhová okna.

Monument Fantovy rázovité tvorby tak, i přes snahy z osmdesátých let budovu zbourat, stále stojí. Ministři a úředníci se v budově stále střídají, momentálně jich na ministerstvu pracuje okolo devíti stovek a nejvíce je zaměstnává agenda energetiky. Nezapomeňte se tu o víkendu zastavit. Do takového dobře vnitřně členěného kolosu se možná jindy nepodíváte.

 

V příštím díle seriálu Prvorepublikové skvosty zůstaneme ještě v prostorách ministerstva průmyslu a obchodu, tentokrát do Petschkova paláce z dílny architekta Maxe Spielmanna. Těšit se na další porci mixu architektury a historie můžete 2. listopadu.