Kocourkov vyhlásil hranici bohatství: 36 tisíc Kč
Na čisté mzdě si průměrný Čech předloni odnesl o 1500 eur méně než Estonec a Lotyš. Sedmadvacet let po začátku transformace je jasné, že dějinnou úlohou Čechů je být levnou pracovní silou. Kocourkovští ale vědí, co s tím – budou bojovat proti islámu.
Střední třídu se raději nikdo neodvažuje definovat jinak než vágně. Pokaždé hrozí, že někoho urazíte. Buď šikovného malíře pokojů, který ve výdělcích překoná učitele na ZŠ klidně třikrát, ale v divadle byl naposledy na Rumcajsovi. Nebo onoho učitele, který sice rozumí výrazům jako „hypokoristikon“ nebo „onomatopoický“, ale jeho spotřební koš se od nákupů námezdní ukrajinské síly moc neliší. Je proto třeba ocenit snahu ČSSD, která explicitně zabodla dělítko mezi střední a vyšší třídu na hodnotě 50 tisíc (36 tisíc korun měsíčně čistého).
Úlohou sociálních demokratů v západní Evropě bylo vždy ulevovat střední třídě a kasírovat vyšší třídu, takže naše reprezentace dostává tradiční roli. A její fachidiotsky důsledné snaze vděčíme za to, že dnes umíme spočítat, co je ten příslušník vyšší střední třídy v Česku vlastně zač.
Čímž se dostáváme k tomu, jak moc se při žonglování s podobnými termíny vyplatí být vágní. Intelektuální střední stav se v české kotlině může považovat za střední do chvíle, než zdvihne hlavu třeba od četby Jakuba Arbese, jenž si mučivě hraje s myšlenkou na sebevraždu kvůli neschopnosti zajistit potomkům důstojné živobytí, a otevře texty Jeana-Paula Sartra.
Snídaně a 1+kk
Život francouzské střední třídy v podání svých klasiků vypadá docela odlišně. Příslušník středního stavu země galského kohouta ráno vykročí z nájemného měšťanského bytu volným tempem k nábřeží, zakoupí si ve stánku noviny a krabičku gitanesek a usedne ke stolku v kavárně, kde se pro ně již smaží vaječná omeleta. Po dobré snídani s kávou se cestou domů zastaví u květinářky pro pugét růží pro svou milou a nechá si v pekařství zabalit tři croissanty. Konečně se cítí fit a den může začít.
Tohle by si příslušník středního stavu měl být schopen dopřát – potvrdí každý Francouz. Zkuste ale totéž dělat denně na pražských Vinohradech. Ve chvíli, kdy opouštíte kavárnu, utratili jste českou minimální mzdu (250 Kč na cca 30 dní). Než dojdete domů s pugétem a croissanty, zmizela průměrná čistá mzda pokladního v Albertu. Den ještě pořádně nezačal, a je na čase si potrápit hlavu pomyšlením, že po započtení ceny jednopokojového bytu s energiemi na Vinohradech jste na dostřel od měsíční hranice 36 tisíc, která vás podle ČSSD dělí od příslušníků vyšší třídy.
Kalkulačka: Spočítejte si, jak by se vás dotklo progresivní zdanění
Kde se stala chyba? Zvolený příklad mate; střední stav v Česku o sobě neuvažuje jako o třídě konzumentů doutníků a milovníků pugétů. To jsou typické položky, jež jako první škrtá, aby ušetřil na nafukovací bazén nebo strojek na kávu, který mu umožní vybudovat si domácí kavárnu v obýváku.
A v tom je právě ta chyba, uvažovat jako Francouz by možná měl. Jinak stráví zbytek života omámen faktem, že s 1,8 násobkem průměrné čisté mzdy patří v tuzemsku k deseti procentům nejlépe odměňovaných zaměstnanců a je logickým kandidátem na vyšší zdanění, zatímco jeho varšavský kolega má vyšší kupní sílu, i když Polsko vykazuje o třetinu nižší HDP na hlavu než Česko.
Pár tvrdých čísel
Poslední statistika Eurostatu říká, že průměrná mzda bezdětného zaměstnance v ČR v roce 2015 činila 745 eur. Průměrný Estonec si ve stejném roce vydělal 879 eur, průměrný Lotyš 882 eur, průměrný Slovinec 1006 eur a nebohý, bankrotující Řek 1280 eur čistého. Průměrný Polák nebo Chorvat si vydělal v eurech takřka totéž co Čech, ovšem ceny v Polsku jsou podstatně nižší než v Česku, nájmy v Záhřebu dokonce o třetinu nižší než v Praze. Když už jsme u nájmů – průměrný obyvatel Drážďan zaplatí na nájemném o nějakých deset procent méně než Pražan při několikanásobném výdělku.
To jsou zajímavější čísla než neustále omílané hodnoty HDP podle parity kupní síly, co říkáte? Česko má samozřejmě nejvyšší HDP na hlavu po Slovinsku ve střední a východní Evropě, ale co je to platné průměrnému zaměstnanci, když si na čistých mzdách odnese jen něco přes šedesát procent tohoto HDP (a podobnou část superhrubé mzdy, čili pracovních nákladů zaměstnavatele), zatímco Polák nebo Chorvat přes osmdesát? Je to i tím, že česká vláda hospodaří téměř s polovinou hrubého domácího produktu (v tom ji překoná jen Dánsko a Belgie), zatímco údajně byrokraticky přebujelé a zkorumpované Řecko jen přibližně se třetinou.
I kdyby nějaká statistika dokázala, že vysoce industriální Čech si díky nadpřirozenému nadání pro práci se šroubovákem v nějakém odvětví spotřeby vede lépe než ležérní Chorvat nebo Řek, jimž ke stejnému výdělku obvykle stačí zamést pokoj v penzionu, snad ve spotřebě rumu, který Čechům pomůže zapomenout na nešťastný úděl, je to pořád motání se v kruhu.
Když před 27 lety začínala hospodářská transformace, bylo i prvňákům ve škole jasné, že dějinným úkolem jejich generace bude hospodářsky dohnat sousední Německo. Dnes jsou prvňáci v Kristových letech a vědí, že jsme Německo dohnali v cenách, ale co do výkonnosti a mezd se mezi Rozvadovem a Waidhausem pořád vine hospodářský předěl srovnatelných dimenzí, jaké vykazuje hranice mezi Mexikem a USA.
Válka se stromy
Ano, předěl. Co udělají kocourkovští, když zjistí, že taková hranice láká k sousedům i různobarevné tlupy podezřelé víry, kteří by teoreticky mohli chtít putovat přes hranici tam a nazpátek, ať už v pominutí smyslů nebo z nějakého úředního příkazu? Budou chtít hranici zavřít, to dá rozum. K tomuto originálnímu náhledu se hlásí množství voličů mnoha stran, mimo jiné podstatná část přívrženců současného prezidenta.
Problémem není, že jsme přestali dohánět Západ – že nás dokonce předehnaly dvě bývalé provincie SSSR – to by je ani ve snu nenapadlo. Je to právě naopak – Západ naši bohatou provincii léta kolonizoval a nyní do ní chce ještě importovat multikulturalismus.
Stopařův průvodce po Galaxii v jednom z pozdějších dílů popisuje výsadek kolonizátorů na jisté planetě, kteří po přistání nenarazili na žádné nepřátele, ale pro jistotu začali bezodkladně budovat vojenské oddíly. Ty si z nedostatku lepších cílů vybraly za prozatímní terč – stromy, jež začaly nelítostně vybíjet Z kolonizovaného tělesa se nakonec vyklubala Země, z kolonizátorů vzorek „nejzbytečnějších“ obyvatel domovské planety, která se jich pod záminkou kosmické výpravy rozhodla zbavit, a z potomků oněch kolonizátorů pozemšťané.
Jen špetka fabulace navíc a můžeme konstatovat, že kolonizátoři jsou vlastně původními zakladateli města Kocourkov. Moudrá reprezentace města moc dobře cítí nutkání vlastních voličů začít vybíjet stromy, moudře jim však zatím hází náhradní sousto. Není sice tak krvavé, ale i tak voní dobře – útok na pseudostřední stav.
Přečtěte si další komentáře a eseje Luboše Hegera:
Esej: Jak veliká má být vlastně Amerika?
