Ideologický omezenec ve funkci prezidenta se opět snaží škodit
"Václav Klaus vetoval zákon o podpoře kinematografie", píše ČTK:
Praha - Prezident Václav Klaus dnes vetoval zákon o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie.
Filmový průmysl je podle prezidenta standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů. Zákon předpokládal, že Státní fond kinematografie by na podporu výroby filmů dostával až 300 milionů korun ročně, polovinu od komerčních televizí.
Jsou to typické, banální ideologické bláboly, které příslušníci české tzv. "pravice" nemyslivě opakují už léta. Totéž do zblbnutí opakoval kdysi Vladimír Železný v televizi Nova ve svém pořadu Volejte řediteli. Je to prostě hloupé. Je děsivé, jak v důsledku své iracionální ideologické omezenosti škůdci jako Klaus a celá bolševicky "pravicová" vládnoucí kamarila v České republice škodí komunitě.
Česká kinematografie je to poslední, co zbývá po kolapsu české literatury ze samostatné a výrazné české kultury. Ano, většina vznikajících českých filmů je omezená, opakují tytéž stereotypy. Včera jsem se podílel v londýnském kulturním centru Riverside Studios na veřejné diskusi s režisérem Václavem Kadrnkou, autorem pozoruhodného celovečerního filmu Osmdesát dopisů (2011), který se tam promítal k velkému ohlasu publika. Hovořili jsme i o tom, že české filmy přehrávají pořád tytéž stereotypy (například o nemožných, slabošských a autoritativních dnešních českých mužích - to je, mimochodem, jak na to upozorňuje ve své pozoruhodné analýze Michálkova filmu O rodičích a dětech Hana Tomšů v dizertaci, kterou právě dokončuje na Glasgow University, důsledkem skutečnosti, že role současných českých mužů se mění, je zmatená a nejasná - tak se toto téma znovu a znovu objevuje ve stále dalších a dalších českých filmech).
S Václavem Kadrnkou jsme se shodli, že je to prostě tak, jako když člověk má nevyléčenou ránu nebo nemoc: pořád o tom hovoří a ostatní lidi to nudí. Tímto způsobem hrají i ty nenenápaditější české filmy podstatnou profylaktickou roli v české společnosti: tematizují problémy, jimiž česká společnost pořád žije. Je to nesmírně důležité. Kromě toho, i omezené české filmy hrají ještě jinou důležitou roli: Vytváření profesní infrastrukturu, která je zapotřebí k tomu, aby vznikl občas i film opravdu dobrý.
Za posledních třiadvacet let se v ČR natočilo přes tři stovky celovečerních filmů. Odhaduji (viz mé knížky o postkomunistickém českém filmu Jací jsme a A Society in Distress), že při tom za tuto dobu v Česku vzniklo tak pětačtyřicet - padesát opravdu DOBRÝCH celovečerních filmů. To je slušný průměr.
Klaus prostě NEMÁ pravdu, že "kinematografie je podnikání jako každé jiné". Prodej zelí v supermarketu není totéž jako výroba celovečerních filmů. Filmy hrají kulturní roli, ohledávají identitu a problémy společnosti. Společnost je potřebuje jako analytický hlas.
Nechápu, kde se hloupost českých pravicových bolševiků bere. Tato zlá vůle a ničivá omezenost neexistuje snad nikde na světě.
Je opravdu načase, aby národ povstal a od škůdců typu Klause a Kalouska se osvobodil, jinak to opravdu všechno špatně dopadne.